Tom

Zaklaply dveře pokoje. Souběžně s otevřením očí se zadíval na kalendář, který výhružně ukazoval datum 1. září. Vyděsil se. Přál si, aby to byla jedna velká noční můra. Přál si, aby se probudil a mohl žít zase celé prázdniny, se všemi jejich pro a proti, nanovo. Aby bylo září oddáleno o dva měsíce.

Opět klaply dveře. „Vstávej!“ rozezněl se pokojem hrubý hlas. Znovu zavřel a otevřel oči, posadil se na posteli, zhluboka se nadechl a začal se připravovat na den, na který se tolik netěšil.

Patnáctiletý Tom neměl rád školu. Učení, i když mu docela šlo, ho nebavilo, neměl tam přátele, nenašel tam žádnou aktivitu, žádný kroužek, který by ho vzal za srdce. Tom byl tak trochu jiný, než ostatní studenti školy, do které chodil. Byl tak trochu lidmi nechtěný, odsuzovaný, nenáviděný. Přitom vlastně on sám vůbec nevěděl proč. Občas si myslel, že se mu všichni smějí kvůli tomu, jak chodí oblékaný. Někdy mu zase padlo na mysl, že je středem posměchu kvůli tomu, že je introvertní a stále si píše něco do sešitů, po papírcích, po rukou…

Stiskl kliku školních dveří. Pustil ji, jako by bylo možné si to všechno ještě rozmyslet. Jako by bylo možné utéct. Uvědomil si ale, že má za sebou spoustu dalších žáků, dětí, studentů, kteří čekali na to, až otevře dveře. A vlastně ani nemá kam utéct. Nebo ano? Ano, má. Rozmyslel se. Cestu do říše Tajů podnikne až po vyučování. S jiskrou naděje v srdci otevřel dveře a co nejhrději mohl (popravdě řečeno – moc hrdě to nevypadalo) dokráčel do své třídy, do své lavice, která stála poslední v řadě u okna, a čekal. Sám ani přesně nevěděl, na co konkrétně čeká, ale věděl, že až se toho dočká, bude nejšťastnější. Uvědomil si to. Čeká na moment, až třídní profesorka zvolá: „Tak už běžte domů, beztak toho dneska moc nevyřídíme.”

Tak, jak to vlastně chodilo každý rok, se to opakovalo letos. Dcerunky zazobaných rodičů vyprávěly, jak byly v zahraničí, jaké to bylo u moře, na všelijakých ostrovech a jak se během prázdnin nabažily kultury. Namachrovaní kluci se zase předbíhali v tom, kdo má větší svaly, kdo viděl v létě víc fotbalových zápasů, kdo se flákal doma a nechodil na tréninky anebo kdo místo na brigádu zamířil do posilovny… Jen Tom seděl. Seděl sám, ani nedutal a snil. Snil o tom všem, o čem snít mohl. O čem snil vždycky, o čem snil bez jakýchkoliv bázní. O říši Tajů.

Prásk! Zapráskaly dveře a do třídy vešla třídní profesorka. „Tak Vás tady vítám,” uvítala rozmrzelým úsměvem své žáky. Odvykládala si svou úvodní třídnickou hodinu… Mezi námi – ona sama ani nevěděla, jestli mluví o tom, o čem by mluvit měla, ale aby řeč tolik nestála nebo aby nevypadala hloupě, tak prostě povídala. A povídala. A povídala stále. Až do té doby, dokud jí to nepřišlo tak akorát. Vždyť už toho vlastně řekla dost. Nezapomněla se na své studenty zářivě usmát, jakoby jim chtěla nahradit ten kyselý úsměv, kterým je zprvu přivítala, a najednou z jejích úst vypadlo něco, na co Tom tak tiše a s tak nenápadnou nedočkavostí čekal. „No, tak už běžte domů, dneska jsem Vám řekla to nejnutnější, co jsem měla. Uvidíme se zítra. Vemte si s sebou nějaký blok a tužku.” Jistě, oznámila sice, že to nejnutnější již bylo vyřčeno, sama si tím ale natolik jistá nebyla.

Tom, ihned poté, co slyšel slova znějící mu jako “běžte domů”, nevnímal další dodatky své třídní profesorky. Pryč odtud! Pryč z toho místa, kde nikdy nemohl být šťastný celým svým vnitřním já. Pryč na místo, které ze srdce miloval.

Doma jen ledabyle hodil tašku ke dveřím svého pokoje a spěchal ven. Spěchal do říše Tajů.

Říše Tajů… Myslíte si, že se tady asi snažím navymýšlet nějaký příběh o tom, jak kluk, který je kolektivem odmítaný a neoblíbený, objeví tajnou říši, ve které žijí Elfové nebo jiné pohádkové bytůstky? No, vlastně máte tak trochu pravdu. Ale tak trochu ne. Tak trochu víc. Tak trochu z valné části.

Tom přeběhl náměstí a vzdaloval se od města. Šel blíž k lesům. A to tam, kam nikdo nechodil. Všichni měli respekt z “Oběšencova stromu”. Všichni. I ti rozmazlení parchanti, kteří s ním chodili do třídy. Kdysi se tam prý oběsil jeden sedlák, když mu vzplála usedlost. A loni na jaře tam našli mrtvé nějaké stavaře, kteří plánovali část lesa, ve které i “Oběšencův strom” rostl, vykácet. Podle posledních informací tam snad chtěli zřídit sídliště. Snad kvůli sedlákovi, snad kvůli stavařům, jejichž smrt se ani po více než roce nevyšetřila, tam nechtěl nikdo chodit. Samozřejmě, že vím, jak to s těmi stavaři bylo, ale to Vám teď říkat nebudu. O tom je úplně jiný příběh.

Když Tom došel do lesa, konečně mohl vydechnout a na chvíli se zastavit. Vydechnout. Mohl přivonět k lesu, pozorovat zářící slunce skrz větve stromů. Mohl pokračovat v cestě, ale už v pomalejším tempu. Jen zkontroloval, zda ho někdo nesleduje. Jako kdyby ho někdy někdo sledoval… Tom, i když věděl, že ho opravdu nikdo sledovat nebude, přesto radši vždy zkontroloval, jestli za ním někdo nejde. Nechtěl, aby říše Tajů poznala lidi i z té špatné stránky.

Pokračoval lesem výš do kopců, do míst, kam nikdy ani žádný houbař nezabloudil. Jak se cesta nakláněla stále vzhůru, tak si uvědomil, že musí jít vpravo. Otočil se za svou pravou rukou.

Po chvíli cesty znenadání uslyšel lehké žbluňknutí. A náhle uviděl malinký kus jakéhosi skaliska. Říše Tajů byla nedaleko. Seskočil z kopečku, který se utvářel mezi pravou cestou a velkým kopcem. Nepadal dlouho, ba naopak, dopadl skoro souběžně se seskokem. Šel úzkou pěšinkou, která byla mezi velkým a menším kopcem, ze kterého skákal dolů. Pěšinka vedla mezi jehličnatými stromy. Šel a uvědomil si, že už nejde po trávě. Došel do cíle. Zvedl oči.

Před očima se mu vyjevila říše Tajů v celé své kráse, nádheře, bohatosti a dobrotě. Slunce osvětlovalo malinký palouček, v jehož prostředku se rozprostíralo malé jezírko s vodou, ve které, díky její průzračnosti, mohl pozorovat množství malých barevných rybiček. Jezírko bylo obklopeno stromky. Ze strany, odkud přicházel, tu krásu zdobily jehličnany a mezi nimi byla jen malá škvíra, která umožňovala příchozímu po pěšince projít dál. Od příchozího nalevo byl velký kopec, porostlý smíšeným lesem. Ale vrcholek toho kopce už nebyl tak vysoko, aby se nedaly odhadnout koruny těch nejvýše rostoucích stromů. Z další strany tam byl jen takový malý kopeček, z jehož druhé strany byla pěkně přímá cesta dolů. A to tak přímá a strmá, že dostat se tam tudy nahoru by bylo nemožné. No, nemožné… Všechno je možné, ale tento kopec by nešlo klasickou chůzí zdolat. A nejkrásnější ozdoba a zároveň obrana jezera bylo malé skalisko, které čnělo z menšího kopce. Tvořilo jakousi jeskyňku, jejíž podlaha byla zároveň stříškou malé části jezírka a jejíž strop byl střechou pro podlahu. To vše na některých místech vkusně doplňovaly květiny, které zde rostly. Byl tu slyšet ptačí zpěv a občas se z lesa dalo zaslechnout i jelení zatroubení nebo zapískání kolouška.

Tom se propletl mezi stromy, zabalancoval na kamenném obvodu jezírka a přešel na podlahu jeskyňky.

Tohle byla jeho říše… Říše Tajů. Místo, ve kterém mohl snít své sny. Místo, ve kterém mohl zapomenout na všechny svoje starosti a trápení. Místo, které bylo podle Toma to nejléčivější na světě. Místo, na které nechtěl nechat sáhnout lidskou ruku, která by to vše zničila anebo stvořila k obrazu svému. Místo, které ho dobíjelo energií kvalitněji, než elektrické nabíječky dobíjejí nejrůznější technické přístroje.

Jak tak seděl ve skalisku a pozoroval rybky plující ve vodě jezírka, všiml si, že v jezírku nevidí jen rybky… Respektive na hladině jezírka. Došlo mu, že na hladině se tvoří kruhy. Jeden, druhý, třetí… Začalo pršet. Říše Tajů byla v dešti neméně krásná, jako když ji naplno svým žárem osvětlovalo slunce. Pršelo stále hustěji, ale slunce pořád svítilo skrz mračna, a tak se nad hladinou jezírka objevila nádherná malá duha. Tomovi bylo tak krásně, jak to už dlouho nezažil. Posadil se v jeskyňce více ke zdi, natáhl před sebe nohy, zadíval se do té úchvatné přírodní scenérie před sebou a snil. Snil tak, jak tady už častokrát sníval…

Kdyby bývalo Slunce nezašlo za své obzory a za velký kopec, seděl by tam Tom celou věčnost. S bolestí si uvědomil, že musí jít domů. Nerad se se svou říší Tajů loučil. Nerad ji opouštěl. Těch několik hodin, které tam dnes strávil, mu opět přišly jako mávnutí rukou… Jako pár vteřin. Celé prázdniny svou říši neviděl. Chodil na brigádu do továrny na výrobu hraček. Nakupoval, pomáhal s domácími pracemi, staral se o své dva mladší sourozence, sedmiletá dvojčata Emičku a Kubíka. Neměl tedy moc možností někam jít a když už měl volný čas, tak těch pár hodin strávil čtením knížek, do kterých se ponořil, jako se potápí potápěči na dna oceánů. Věděl totiž, že během jedné hodiny nebo dvou nestihne dojít do říše Tajů, pobýt v ní pár chvil, a jít zpátky. Celé prázdniny svojí milovanou říši Tajů nenavštívil. A teď by jí měl opustit, když se jí ani pořádně nenabažil? No, co měl, chudák, dělat?

– – –

Když večer ležel v posteli, přitáhl si deku k bradě a uvědomil si, že se vlastně na začátek školního roku moc těšil. Těšil se. Ale ne do školy. Těšil se na dobu, kdy bude zase moct navštívit svoje milované místo. Místo, kterému se odevzdával celým svým vším. Místo, které mu bylo druhým domovem.

Svou říši Tajů.

Následující povídka byla zaslána do literární soutěže: „Zpátky do školy,“ která se uskutečnila na našem partnerském serveru Vybíráme školu. Autor: Martin Bára – OA Neveklov

Jak se Ti líbil článek?
[Celkem: 1 Průměr: 5]
The following two tabs change content below.
Externí spolupráce

Externí spolupráce

Tento autor není stálým členem redakce Prasklé mouchy. Jedná se také o spolupracovníky, kteří byli již v minulosti součástí redakčního týmu, ale v této činnosti již nepokračují nebo se z časových důvodů nemohou na další tvorbě podílet.
Externí spolupráce

Poslední od: Externí spolupráce (všechny)

Komentujte

  Sledovat diskuzi  
Upozornit na