Slávka Kopecká – 2. část

Byli jsme na skok v Buštěhradu, ale teď se vraťme zpět do Lidic. Čeho si na Lidicích vážíte?

Momentálně si vážím toho, jak se tady nádherně bydlí, že je to vesnice, která sice po lidické tragédii vznikla uměle, ale je to po architektonický stránce bezvadně udělaný. Bydlí tady slušní lidi, je to tu vzdušný, není tu žádná silnice a žije se tu dobře. A hlavně já jsem s tragédií Lidic vyrovnaná, protože moje rodina s tou tragédií také rostla. Někteří lidé se mě ptají, jak se mi tu žije, když se zde stala taková strašná věc? Dneska se ale stále dějí hrozný věci a terory. Je pravda, že Lidice jsou jeden z prvních hrůzných činů, ale když se mě ptáte, jak se mě tu žije, tak se mi tu žije výtečně. Jsem s tím smířená. Dobře se mi tu žije i píše.

      Slávka Kopecká 2. díl - Autor: Honza Freedom

Jaké pocity ve vás probouzí památník a místo kde tato vesnice dříve stála, než byla vypálena?

Abych pravdu řekla, tak já jsem s tím úplně vyrovnaná. Jezdím kolem památníku na kole a pokláním se lidem, které znám, protože znám jejich potomky. Třeba vynikající operní pěvkyně a moje kamarádka Martička Hanfová tam má dědečka, tady sousedce tam leží otec. Jsem katolík a hovořím s nimi, nemám z toho trauma. Umím s tím žít. Ale jinak jsem ráda, že teď je tu taková parta lidí, která to bere za své. Máme tu Růžový sad, leccos se tu pořádá. Je zde skvělé muzeum, kde bude ten hrozný automobil Heydricha po atentátu v Libni, který to celé spustil. Na to se docela těším, protože to sem lidi přitáhne. Je tady třeba pan doktor Světlík, který dělá nádherný knížky o Lidicích. Myslím si, že památka Lidic nesmí být nikdy zapomenutá. Navíc je tu moc hezká galerie!

Také mám k Lidicím osobní vztah, protože tu žije náš společný přítel Zdeněk Fous, který je zde knihovníkem. A když už jsem u těch knih, která je vaše nejoblíbenější a kterou knížku byste našim čtenářům a posluchačům doporučila?

Byla bych špatný obchodník, kdybych neřekla, že ty svoje: Jiřího Sováka, Menšíka, Bohdalovou, Otu Pavla, Jindřišku Smetanovou. To jsou knížky, na kterých pracuju a mám k nim absolutně osobní vztah. Ale kdybyste se ptal, co mi leží na posteli nebo na nočním stolku, tak mi tam celoživotně leží Haškův Švejk a vedle toho, aby se to nepletlo, tak Bible.

Pojďme teď k Jiřímu Sovákovi. V době, kdy jste spolu měli v Praze autogramiádu vaší čtvrté knihy, jsem byl bohužel bez diktafonu a tak jsem přišel o jedinečnou příležitost, zkusit s ním pořídit rozhovor. Bohužel už se tak nikdy nestane.

Já jsem s ním napsala čtyři knihy, ale protože jsem neměla takhle dobrý magnetofon, jako máte vy, musela jsem si hodně pamatovat a psala jsem z hlavy. Ale víte co je na tom trestuhodný? Že to vlastně nemám! Já to na záznamu nemám! Jiřík byl nejvtipnější člověk, kterého jsem v životě poznala. Lidi mi pak psali a tím mě potěšili, že ho slyší, když to čtou. Přeci jen, kdybych ten záznam měla, bylo by to lepší. Mám samo sebou kazety, ale většinou to všechno „šumluje“, protože jsem to nahrávala na špatný strojek. Tohle považuju za trestuhodnou nedbalost, protože on mi zemřel a to je špatně. Stejně tak nemám Brodskýho, se kterým jsem tři roky seděla u stolu a nemám ho! Ale pak jsem nakonec Bróňu dohnala alespoň v rádiu, kde mi něco načetl. Sovák nikdy ne.

Kdo vlastně přišel s nápadem napsat knihu se Sovákem? Vy nebo pan Sovák? A byla s Jiřím Sovákem v civilu taky taková legrace jako na jevišti?

Když jsme s Jiřinou Bohdalovou dělaly na kuchařkách, tak jsme tam chtěly Sováka. Přišly bychom do jeho rodiny, on by uvařil a my bychom o něm pak psaly. Když jsme mu volaly, tak Jiřině řekl, že on nebo jeho Andulka uvaří, my to sníme a pak bude slavný? Tak o to že nemá zájem. Totéž se opakovalo podruhé a říkal: Bohdalko neotravuj, já ti vařit nebudu. A když jsme dělaly tu třetí knížku Hádej, kam půjdeme na flám, tak jsme chodily po hospodách, což už bylo jinačí. Řekla jsem Jiřině, aby mu zavolala, že ho s jeho ženou pozveme do hospody. Tak ona mu zavolala a Sovák řekl větu: “Teda Bohdalko, jako že já přijdu, vezmu Annu, půjdeme do hospody? Když to budeš platit, tak já si tě nechám vyfotografovat!” Zkrátka a dobře byli jsme tam, přišel s Andulkou, ale platila to ta hospoda.

My jsme to všechno sepsaly, a když si Jiřina odběhla zatelefonovat, tak mi Sovák povídá: “Paní Kopecká, proč vy pořád píšete pro tu Bohdalku? Co takhle psát pro Sováčka?” Odpověděla jsem, že je to pro mě pocta! Takže on si vybral mě. Ještě chvilku to sice trvalo, ale pak jsme si tak padli do noty, že z toho nakonec byly ty čtyři knížky, nejúspěšnější memoáry v téhle zemi.

Jak vlastně probíhá vaše práce? Jak píšete? Používáte nějaké pomůcky, diktafon nebo si všechno pamatujete?

Už jsem o tom mluvila, měla jsem špatný diktafon, ale když jsem se naučila ten Sovákův slovník, tak už jsem si ani psát nemusela. Na mikrofon nic nešlo, až do té čtvrté knihy. Ale je pravda, že všechno začalo tím, že jsme si povídali. Takže jsem vycházela z rozhovorů. První byly na diktafon, pak jsem to přepisovali a ještě autorizovali, což znamenalo, že jsem mu to například četla nebo jeho žena Anička byla tak hodná, že to četla a on nám vždycky říkal: “Holky neotravujte mě, vždyť já už jsem to jednou slyšel.” Ale z knížek měl teda spontánní radost a možná neskromně bych řekla, že jsem mu udělala krásný stáří. Byl zahrnutý přízní lidí o kterou hodně stál a taky láskou publika, kterou si naprosto zasloužil. A pak byl taky zasypaný penězi, protože to hodně vydělalo.

Zažila jste s ním nějaký trapas? Nebo něco veselého?

Veselého? Od začátku do konce! S ním nebylo nic smutného! Od začátku do konce to bylo senzační, veselý! Já takového druhého člověka neznám. Vždycky jsem mu říkala: “Ty máš v hlavě ne o kolečko, ale o závit legrace víc!” Celý ten svět viděl trochu deformovaný do legrace. Já mám ráda jemný humor, ale úderný a Sovák byl podle mě největší úderník českého humoru! Skutečný srandista!

Slyšel jsem nahrávku, která je vlastně vzpomínkou na Vlastimila Brodského. Už jste se o něm také zmínila. Váš úvod se mi velmi líbil a přiznám se, že se mi v oku objevila slza. Jak jste vlastně navázala spolupráci s panem Brodským a jak dlouho vznikala “jeho” kniha?

Ta knížka vznikala tři roky. Děkuju za tuto poznámku, že se vám to líbilo, ten úvod Drobečky z půjčovny duší! Můžu vám říci, že jsem měla pár ohlasů i z okruhu velmi slavných herců, kteří mi říkali, že při vší úctě k Brodskému ten úvod je nejlepší! Ale to si dělali legraci ze mě i z něj. Jak to vznikalo? On se strašně cukal. Knížku by chtěl, ale nic pro to nechtěl dělat. Jeho přítel Jiří Hubač, se kterým už jsem měla za sebou knížku s Vladimírem Menšíkem, mi řekl, že je to potřeba udělat, než Vlastimil umře. Protože je to člověk, který hodně ví a je citlivá to duše! Já jsem o to hodně stála a tak jsem to zkusila. Jenomže to s ním bylo tak strašně těžký, na rozdíl od Sováka, jehož rodina mě tehdy přijala. U Brodskýho to bylo komplikovaný a do poslední chvíle zamlžený, jestli to tedy chce nebo nechce. Chtěl mě jako kontakt. Chtěl kontakt s lidmi. I když měl rodinu, žil sám, opuštěně a byl rád, že nějaký šašek jako já si s ním povídá. Ale to psaní ani moc nechtěl. Jen abychom tak donekonečna blábolili.

Pak jsem zkusila psát, natáčet a jemu se to všechno nelíbilo. Líbila jsem se mu v tom smyslu, že jsme spolu pořád měli nějaký program. Představte si, že jsem napsala asi sto padesát stránek a on mi to pak hodil na hlavu, že to nemá váhu a že nejlepší je Sovák. Vždycky říkal: “Přivez mi ty jeho trosky,” což byla ta první Sovákova knížka. A pak jsem, už zoufalá, jednoho dne navrhla, aby to zkusil psát sám, že to budu nějak redigovat. Takže jsme takhle začali, že on píše a já to rediguju a na tomhle systému jsme vydrželi tři roky. Brodský byl osoba nervově velmi labilní a stejně jako Miloš Kopecký trpěl maniodepresemi. Byly s ním krásný chvíle, ale taky strašný propady. Měla jsem ho moc ráda, byl okouzlující a šaramantní společník! Vyjít s ním ale bylo strašně těžký! Ale pak měl z té knížky radost. Sovákovy memoáry, to je taková řachanda a legrace a tady je trochu taková filozofická rovina. Je to závažnější četba a kdo půjde třeba k herectví, tak si z ní leccos pro ten obor vezme.

Jak jste prožívala chvíle, když vám Vlastimil Brodský půjčil svoji duši?

Byl to hrozně hezký okamžik, když mi půjčil svoji duši, ale řeknu vám, že jsem byla hrozně ráda, když jsem mu ji mohla vrátit! (směje se) Ale vrátila jsem mu ji v pořádku, nic jsem nepomačkala.

Jste známá a populární spisovatelka, pokud to takhle mohu říci. Jak vás ovlivnila popularita?

Mě vůbec ne! Jsem venkovský člověk a tady se můžete zeptat sousedů nebo kohokoliv jiného. Na tohle si vůbec nehraju a snažím se nic takového si neuvědomovat. Ani to tak není, já skutečně nejsem populární. Mám radost, že moje knížky jsou populární a je to moje živobytí, ale abych běhala někde po světě a říkala, jak jsem populární, toho jsem daleka. Moje matka vždycky říkala: “Všecka sláva, polní tráva”!

Jednou za čas vás můžeme slyšet v Dobrém jitru na Českém rozhlase Dvojce. Jak se na takové vysílání připravujete a bude možné vás ještě někdy zaslechnout?

Samozřejmě! Tak čtyřikrát až pětkrát do roka a je to strašná dřina! Připravuju se a mám trému, ale je to nádherný, protože vy dobře víte, když pracujete s mikrofonem, že mikrofon o vás okamžitě prozradí to, jestli jste trouba anebo jestli vám to tam šrotuje jak má v té hlavě. A já se bojím toho, aby si lidi o mně nemysleli, že jsem trouba, takže se připravuju. Snažím se, aby to mé vysílání, který je živý a tříhodinový, tak aby bylo vždycky pozitivní, milý. Zrovna dneska přišly dopisy od diváků, protože jsem nedávno zase vysílala a píšou mi lidi tak krásný dopisy! Chtěla jsem se na to vybodnout, protože je to taková dřina, že si říkám, jestli to mám zapotřebí? František Nepil tohle dělal taky, ty Dobrý rána a říkal: “Dva měsíce nespím, jak se na to připravuju!” Ale pozor, dodneška na to lidi vzpomínají! Je to taková novinařina. V novinách jsem pracovala dvacet let, knížky už dělám patnáct let, ale kdybych si mohla vybrat z těch novinářských řemesel, tak bych si snad vzala to rádio. To je vám takový vzrůšo, tak príma! Jak říkal Miloš Kopecký: “Mě tam nepouštějte! Mě když pustíte na přímej přenos, já vám určitě vyhlásím třetí světovou válku!” (směje se)

Předchozí část zde. Přepis a drobná úprava rozhovoru Michal cOsmOs

Zdroj: vlastní Foto: vlastní, SONS Kladno (se souhlasem provozovatele webu)

Jak se Ti líbil článek?
[Celkem: 1 Průměr: 5]
The following two tabs change content below.
Honza Freedom

Honza Freedom

Honza vystudoval s Michalem cOsmOsem Mateřskou školu. Pak se jejich osudy znovu střetly na stránkách tohoto časopisu. Je to vášnivý sběratel rozhovorů se známými osobnostmi a také ho zajímá problematika UFO a stvoření světa.
Honza Freedom

Poslední od: Honza Freedom (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na