(S časem) o závod

Začátek školního roku byl ve znamení velkých očekávání. Tím naštěstí nemyslím maturitu, svatbu, ani transplantaci ledviny. Za prvé – začátkem září se mi měl vyklubat bratříček nebo sestřička. Za druhé – 21. září se měl konat závod na deset kilometrů v místě mého bydliště a měla to být velká sláva. Ale aby to bylo trochu zajímavější, moje kolena se rozhodla tuto akci sabotovat. A tak jsem si pořád nebyla jistá, zda se vůbec budu moci zúčastnit.

Ráno prvního září jsem vystartovala z postele, šla se zkulturnit do koupelny a potom připravit si pořádnou snídani. V kuchyni za stolem už seděla maminka, kolem ní pobíhal její přítel jako družice. Akorát, že družice většinou nehází věci do tašek položených na gauči. „Takže potvrzení máme všechna, oblečení je sbalené . . . dobré ráno, Ani.“ V podobných chvílích se člověk má tendenci se ptát, ačkoli dávno chápe, která bije. Mamka se balila do porodnice. Ačkoli podle toho, jak byla klidná, by spíš jeden řekl, že se chystá na nákup. Vlastně ani já jsem nebyla nervózní. Asi umíme tyhle situace zvládat. Nebo jsme rodina flegmatiků. Asi jsem řekla pár hlubokomyslných vět typu „Ježiš, to je fakt hustý.“ „To je fakt neuvěřitelný.“ Nebo: „Já tomu nemůžu uvěřit“. Byla jsem příjemně vzrušená, ve dveřích jsem se s ní pořádně objala. Popáté. Pak jsem si uvařila snídani a vyrazila do školy.

Když je člověku sedmnáct, nemá důvod cítit se první den školy nijak nervózní. Škola vypadá pořád stejně, učitelé maximálně shodí, nebo přiberou pár deka, či přijdou o pár vlasů, spolužáků je stále plný počet. Člověk si zapíše rozvrh hodin, termíny prázdnin, vyslechne novinky a nejnovější drby. A pak může jet do města nakupovat sešity, tužky a pravítka a slibovat jim, že tentokrát je nikam nezašije ani nezničí. Když jsem měla všechny tyto rituály za sebou, zamířila jsem do knihovny. Autobus mi jel až za delší dobu a já se potřebovala schovat, protože venku přímo ukázkově lilo. Bylo zrovna půl jedenácté, když mi kapsu rozvibroval telefon. „Gratuluju, máš bráchu!“ vzkazoval mi mámin přítel.

Lidské reakce jsou někdy nepochopitelné. Ale pamatujte, že jakkoli se někdo kolem vás bude chovat jako pitomec, věřte, že většinu času je schopen chovat se seriózně, jen ho právě teď přemohla nějaká emoce a má k tomu pádný důvod. Já osobně jsem se začala jen přiblble usmívat. Ale to asi jen proto, že kolem mě byli regály s knížkami a lidé. Kdybych byla na hřišti nebo v lese, začala bych skákat. Být v cukrárně, asi bych si… rozpatlala zmrzlinu po obličeji. Právě jsem se dozvěděla, že mám sourozence. Jako že definitivně. Teď ho můžu vozit v kočárku. Budu s ním chodit běhat. Budu ho brát s sebou na závody. A pak do posilovny. A naučím ho všechny špatnosti.

Obratem jsem jim zavolala, vyslechla si všechny podrobnosti a jakmile to šlo, letěla jsem za nimi.

Porodní oddělení je takové zvláštní prostředí. Ačkoli je prostoupeno zmatkem a chaosem, když tam vejdete, jste opojeni takovým tím tichem a klidem. Takže se sestřičky asi divily, když jim do tohoto klidu vběhla holka s rozcuchanými vlasy, zatmavenými brýlemi (tisíceré díky, antireflexní úpravo) v triku Iron Maiden, zmoklá od hlavy až k patě. Bundu jsem si nepříliš ohleduplně odhodila na křesílko, které stálo na chodbě, a jala jsem se trochu zkulturňovat, aby se mě ten malý pišišvor hned nemusel bát. Pak jsem pomalu otevřela dveře. Už tam seděl starší bratříček, který seděl za stolem (přítomnost mamky s přítelem snad zdůrazňovat nemusím). Ten mladší, starý sotva pár hodin, teď právě trochu konsternovaně zíral do zdi, ale jinak se netvářil, že by ho naše přítomnost nějak vyváděla z míry.

povidka-scasemozavod01

Zajímavé je, že reakce lidí na tyhle malé tvorečky je pořád stejná. Buď začnete pištět či šišlat, rozechvěle šeptat nebo prostě nebudete vědět co říct. Ani už nevím, co byla moje první reakce. Ale myslím, že jsem nepištěla, to by mě asi vyhodili za dveře. Nakláněla jsem se nad postýlkou, koukala na tu tvářičku, utopenou v nemocniční infantilní zavinovačce, a pořád ještě nějak nemohla uvěřit, že tohle teď bude součást naší rodiny. Bratříček. Kterého budu brát na závody a učit běhat a . . . tak dál. Že se to vážně děje. A že prvního září bude odteď vlastně docela fajn datum. Pak už jsme jen seděli, mamka nám vyprávěla všechny důležité podrobnosti a ukazovala fotky, které vznikly za mojí nepřítomnosti. Když jsme potom odjížděli, bylo mi skoro líto nechávat ji tam tak samotnou, ale pak mi došlo, že bude mít o zábavu postaráno. Takový pro mě byl závěr prvního září.

Jenže tím byl teprve odstartován ten správný maraton. Doma jsme měli zlatého retrievera, morče a dvě kočky, navíc mi v mysli vytanula všechna ta zákoutí, kde se schovávala všechna zákeřná zrníčka prachu. Nabyla jsem dojmu, že z naší lehce chaotické domácnosti musím vytvořit uklizené, naprosto sterilní prostředí, pro dětský organismus přijatelné. A tak jsem pár následujících dní byla trochu mimo sebe. Jít do školy, cvičit (to mě samozřejmě nikdo nenutil), gruntovat. Samozřejmě mi to nikdo nenakazoval. Upřímně, praní, luxování, vaření a utírání prachu se ani nedá považovat za zrovna heroický výkon, ale měla jsem potřebu udělat doma všechno, co jsem považovala za neodkladně důležité a co mamka, až jí s mrnětem pustí z porodnice, nebude moci udělat. Vlastně jsem byla ráda, že mám něco na práci. A jediné, co se změnilo, byla moje spotřeba kofeinu. Pak jsem dokonce dostala nějaký den navíc, protože v porodnici se rozhodli mámin pobyt o den prodloužit, kvůli bratříčkově váze (byl vyčerpán, zaspal jedno kojení a zhubnul. To chci taky umět. . . ). V pátek odpoledne už se ale oba objevili ve dveřích, velmi unavení, ale zdraví a se správnou váhou.

Seznamování s mrnětem, které se mělo stát trvalým inventářem domácnosti, bylo zábavné. Ráda jsem byla svědkem přebalování, převlékání, nošení a koupání. Přesvědčení o tom, že se mi drobek rozpadne v rukou, vystřídala určitá jistota, a tak jsem většinu z těchto úloh za chvíli dokázala zastat. Bylo to potřeba. Narůstající síly malého Pavlíčka byly přímo úměrné mamčiným kruhům pod očima. Ale i tak to byla radost.

Pokud se vrátíte na začátek, vzpomenete si, že jsem zmiňovala dvě velká očekávání. První máme za sebou, to druhé přijde právě teď. Nebo řekněme, že teprve teď se vám o něm rozepíšu. Ona nejistota ze závodu byla přítomna celý ten hektický týden. Ve škole byl na nástěnku připíchnut leták, připomínající termín a podrobnosti závodu, ve městě byly velké plakáty umístěny snad na každém kroku. Navíc každé úterý se konaly společné výběhy s lidmi, kteří tento závod přímo organizovali nebo se jej jen plánovali zúčastnit. Probírala se tam také potřeba dobrovolníků vypomáhajících na trati. Celé tohle, spolu s mými zabandážovanými koleny a vědomím, že možná nebudu moci být toho všeho součástí, bylo jako kopanec do břicha.

Rozhodla jsem se proto zajít za doktorem. Pediatr, který byl mezitím zkontrolovat malého brášku, vyslechl tyto stížnosti od mamky a vzkázal mi, ať se za ním stavím. Poslal mě na rentgen a vše pečlivě prohlédl. Pak bohužel zjistil, že ortoped, se kterým se chtěl poradit, má dovolenou. Poradil mi, že si mám dát pár týdnů odpočinek. „Asi to máš jen přetrénované, dej tomu čas a hoď si na pár týdnů nohy nahoru . . .“ Zůstala jsem na něj koukat. Ne, tohle asi neklapne . . . „ Co se děje?“ Podíval se na mě tázavě. Vypadlo ze mě, že tenhle víkend se koná ona Desítka, myšleno ne pivo, ale závod. To mám dovolit, aby mi celá ta možnost, ty představy, ty plány proklouzly mezi prsty? Tady nejde o umístění na prvních příčkách (o tom jsem si při svém běžeckém netalentu mohla nechat zdát). O tom závodu se vědělo od dubna a spolu s blížícím se termínem se ve mně hromadily všechny ty pocity a touha. Touha být v tom davu, běžet vyznačenou trasou, slyšet startovní výstřel, plivat plíce vyčerpáním . . . a teď jsem o to měla prostě jen tak přijít. Chodila jsem kolem toho letáčku, který jsme měli ve škole na nástěnce, a četla si vytištěný text. Ačkoli to byly jen informativní rozpisy časů pro jednotlivé kategorie a lákavé ceny obsažené v tombole, zírala jsem do něj a téměř ho uměla nazpaměť. Představovala jsem si obě možnosti. Jak tu, že běžím a nechávám se strhnout davem, tak i tu, že na ten dav mávám v neonově žluté vestě dobrovolníka. S tou druhou možností jsem byla smířená, ale stejně se mi chtělo brečet.

Pan doktor už byl s mou maniakální oblibou ve sportu obeznámen. Nemá cenu nic vysvětlovat. Slíbila jsem mu, že to nebudu hnát a že budu mít na kolenou ony zpropadené bandáže. On jen pokrčil rameny a poradil, ať si pro jistotu vezmu brufen proti bolesti. „Před nebo po závodu?“ zeptala jsem se. Před závodem. I po něm, zněla odpověď.

Domů jsem se vracela s takovou radostí, jako kdyby mi znova oznámili, že mám nového sourozence. Mohla bych boxovat do vzduchu, zpívat a skákat. I když skákat radši ne.

Pár dní před závodem jsem ještě posílala e-mail organizátorům, že bych byla schopná fungovat před samotným závodem jako výpomoc. Asi dva dny na to jsem se o tom zmínila u stánku na náměstí, kde se vyzvedávala startovní čísla a kde se mohli zapsat poslední zájemci. Samozřejmě jsem šla už trochu po lhůtě, ale ohleduplně si zapsali do seznamu mé jméno, příjmení a telefonní číslo, abych mohla s díky a dobrým pocitem odjet. Měla jsem svoji pozici dobrovolníka, povolenou účast na závodu i vlastní startovní číslo. Dny nejistot a strachu měly mít zdárný konec. Kolena jsem se rozhodla nebrat na vědomí. Pokud budou mít potřebu se zase nesouhlasně vyjádřit, zacpu jim pusu brufenem.

V neděli 21. září jsem vstávala před šestou ráno. Hlavní závod měl sice startovat ve 12:10, na trati však byla třeba ještě spousta příprav. Navíc jsem stejně nemohla dospat. Posnídala jsem v ranním tichu, přichystala si poslední drobnosti, vytratila se z domu a šlápla do pedálů. Někdo by řekl, že jsem šílenec, vstávat dobrovolně takhle brzo a ještě jet na závod na kole. Já si ale užívala tu tichou přírodu, mlhavé ráno, liduprázdné ulice a nechávala do sebe proudit energií.

Na místě určení už pobíhala spousta dobrovolníků. Opřela jsem si kolo, zkontrolovala jsem, že po ranní projížďce vypadám jako člověk a šla se zeptat jedné slečny, kde je moje místo a co dostanu za práci. Slečna mě začala hledat v seznamu. Nemohla mě najít. Místo nebylo. Práce taky ne. To byla trochu soda. Najednou kolem mě bylo asi pět lidí a vymýšleli, co se mnou. Já se rozhodla předstírat, že mám vše pod kontrolou. A taky to, že nevidím, že by mi nejradši dali pár facek. Nakonec jsem se telefonicky domluvila s pánem, který měl organizaci na starosti, že půjdu pomáhat u stánku na náměstí. I pán by mi nejspíš nejradši dal pár facek. Tak jsem se se svým batůžkem, kamennou tváří a tisícerými díky vytratila.

Na náměstí už bylo celkem rušno. Všude byla spousta lidí a nejrůznějších stánků, já měla na starosti ten s Během naděje. Měla jsem prodávat – či spíš donutit lidi, aby si koupili – různé serepetičky s logem, vybírat dobrovolné příspěvky a zapisovat si ty, kteří se onoho běhu chtěli zúčastnit. I když myslím, že mým hlavním úkolem bylo: „Tady si konečně zalez, hezky se usmívej, buď k něčemu a už nepřekážej.“ Ani jedno nebyla žádná těžká dřina, uznávám. Stála jsem za stolkem a otravovala kolemjdoucí „Nechcete přispět na Běh naděje?“, „Nechcete se zúčastnit Běhu naděje?“ „Nechcete si koupit placku, čepici, tričko nebo reflexní pásek?“ Myslím, že většina lidí mi vyhověla hlavně proto, aby mi zavřela zobák, ale reflexní pásky se vyprodaly, kasička dobrovolných příspěvků se slušně plnila a celkově měl stánek poměrně slušnou tržbu. Navíc jsem byla v centru dění, mohla jsem si procházet stánky nebo poklábosit s kamarádkami, které přijely zaběhnout kilometrový úsek závodu. Nasávala jsem atmosféru a cítila se úžasně.

Jak hodiny ubíhaly, začala se kolena zase hlásit a nohy pobolívat. Začala jsem být trochu nervózní, ale rozhodla jsem se, že si ten závod nebudu kazit. Dál jsem si povídala, smála se, fandila a vypisovala startovní čísla k Běhu naděje. „Tak nám taky vypiš čísla. Poběžíme tři,“ ozvalo se, když jsem uklízela seznam se jmény běžících. Vzhlédla jsem. Stála tam mamka s přítelem a kočár s malým Pavlíkem. Rozzářila jsem se ještě víc. Tak jsem vyplnila čas popisováním posledních novinek a nakonec povzbuzováním, když „odstartovali“ na trati. Pak jsem se konečně převlékla do sportovního a vyrazila se taky zahřát a proběhnout.

Trať nebyla nijak krkolomná. Bylo to pět koleček městskými ulicemi a uličkami, kudy jsem běžně dennodenně procházela. A kterými také normálně projížděla auta. Takže jsem si uměla představit, jakou radost z oné události museli mít řidiči, supící před červeným semaforem, pozorujíc houf vychrtlých fanatiků, kteří klusali okolo nich.

Harmonogram se díky vyhlašování prvních míst, rozdávání cen a dobrovolnému programu trochu protáhl, a tak jsme nakonec místo ve 12:10 startovali chvíli po druhé odpoledne. Minuty se vlekly. Nakonec kapituloval i můj pověstný flegmatismus a moje nervy začala nahlodávat nervozita. Stála jsem v tom davu, splývala s dalšími hlavami, ztrácela se v té směsici běžeckých bot a sportovních dresů různých barev, značek a velikostí. Všude kolem mě byla spousta lidí a já stejně měla pocit, že kolem sebe mám spoustu prostoru. A zároveň obrovskou zeď, přes kterou nebylo vidět ani slyšet.

Začalo se odpočítávat. Času bylo najednou strašně málo. Ale ty vteřiny se přede mnou roztahovaly a já měla pocit, že se mění ve dny. Cítila jsem tepající svaly, kolena sevřená v bandážích, rostoucí nervozitu a snažila si nic z toho nepřipouštět. Je to deset kilometrů. Pět koleček. Trasa, kterou znám. Nevadí, že jsem víc než měsíc neběhala. Nejhorší, co se mi může stát, je, že prostě poběžím déle. Nejhorší, co se stane, je, že poběžím třeba hodinu. Nesmím se strhnout davem. Nesmím vyplýtvat síly na začátku. Musím vnímat, co dělám. Musím si to prostě užít.

Pak Jarmila Kratochvílová zmáčkla spoušť startovní pistole, ozval se výstřel a dav se dal do pohybu. A já s ním. Všude bylo spousta lidí, hlav, běžících nohou a rukou, které udávaly rytmus běžícího těla, rukou davu za zábranami, rukou, které mávaly a povzbuzovaly. Uprostřed toho křiku jsem slyšela volat své jméno. Podívala jsem se do fotoaparátu, začala mávat a usmívat se, u toho jsem běžela jako pomatená. Je to, jako když jdete na pódium, když máte mluvit před lidmi, když máte před sebou skok na laně. Stačí jeden krok, strach je pryč. Ačkoli jste se před tím báli, že něco pokazíte, najednou děláte všechno správně, sami od sebe, intuitivně. Neřídí vás rozum, ale emoce. Váš mozek přepne na autopilota.

Po pár minutách běhu, kdy povzbuzující dav za námi a euforie se zase vrátila do normálních čísel, jsem se musela začít soustředit. Srovnala jsem dech, tempo, vnímala jsem místo dopadu. Sevření davu se uvolnilo. Je jedno, na jakém místě jste stáli před startem, o vaší pozici při doběhnutí rozhodují vaše síly. Nebo rozvržení sil. A ty některým méně zkušeným začaly docházet poměrně záhy.

Takže už doběhnu tohle, a pak další čtyři kolečka odpočítávala jsem. I mně začaly docházet síly. Nic není tak specifické jak vyčerpání z běhu. Je to všude, všude kolem vás. Bolí vás plíce, nemůžete dýchat. Bolí vás nohy, ruce, trup, možná i chodidla. Začne vás píchat v boku. Je vám horko. Pak už neběžíte nohama, ale srdcem.

Mamka s přítelem na mě mávali a křičeli, kamarádi povzbuzovali a popichovali, ať koukám přidat, a já zjistila, že můžu.

„No tak běžte! Už jenom pár koleček!“ křikla jsem na paní, která kráčela přede mnou a smrkala do kapesníku. „Já toho mám ještě spoustu před sebou . . .“ odpověděla. „To je jedno, kašlete na to, běžte!“ křikla jsem na ni. Usmála se na mě. Odhodlaně. Zastrčila kapesník a vyrazila.

Přede mnou běžel starší pán, se kterým jsem se znala z veřejných tréninků. I on občas přešel do chůze. „No tak, poběžte.“ Začala jsem ho povzbuzovat. „Já už nemůžu, Aničko,“ usmál se „Ale jo, no tak, aspoň klusmo! Pomalý tempo, ale stálý tempo je lepší než žádný tempo!“ zavolala jsem za ním. A on přidal do kroku.

Nevím, kde jsem brala to přesvědčení, že můžu pokřikovat na lidi a chovat se jako pitomec. Je mi sedmnáct a komanduju lidi o dvacet let starší. Začínalo mi být horko, měla jsem pocit, že mi hoří hlava, začala jsem cítit kolena, svaly se začaly bolestivě ozývat, odhodlané přimět mě, abych přešla do chůze. Já jsem ale byla rozhodnutá si toho nevšímat. Běžet a umřít až v cíli. Věděla jsem, že po doběhnutí si ty vteřiny kapitulace budu vyčítat a svoje vyčerpané já nepochopím. Bolest je pomíjivá. A chtěla jsem, aby to pochopili ty smrkající paní i zpomalující pánové okolo mě a měli ze sebe dobrý pocit. Nechci znít nafoukaně, pořád musím být spoustě lidem pro smích, protože neběhám ani zdaleka tak dobře jako většina z nich. Ale vím, že bolest a vyčerpání jsou pomíjivé a vteřiny, kdy je prožíváte, rozhodují o vašich schopnostech a o vaší vůli. A jsou to přesně ty vteřiny, u kterých si potom vyčítáte, že jste jim propadli. Jak řekl Emil Zátopek, Jsou to hranice bolesti a utrpení, které dělí muže od chlapců. Bolest je jen bolest. Když nemůžeš běžet nohama, běž srdcem. A to srdce rozdej. A tak jsem běžela, mávala, křičela. Věděla jsem, že ty nejlepší jsou už dávno v cíli, a bylo mi to jedno.

„Ještě jedno kolečko!“ zavolal na mě pán v obleku. Ještě jedno kolečko, tatáž trasa, odlišné síly. Stejný cíl. Popadla jsem kelímek s vodou od slečen postávajících u trati, polila si dres a málem se utopila. Nemohla jsem dýchat, dopady už jsem kontrolovala silou vůle a můj obličej vypadal jako popatlaný kečupem. Trasu bych dokázala běžet poslepu. Pomalý tempo, ale stálý tempo. Přidala jsem. A pak znovu. A ještě. Jestli mi někde měly docházet síly, pak tady. Jestli mám někde nechat plíce, tak tady. Jinde už je nezužitkuju. A pak jsem měla před sebou poslední zatáčku. Bolelo mě všechno. Nevím, jak jsem se držela na nohou. Přiměla jsem sprintovat to, co kdysi bývalo svaly, ale teď se rozhodlo chovat se jako želé. Začala jsem strašně sprostě nadávat. Pročesávala jsem vzduch a nohy se mi komíhaly. Proběhla jsem cílem, s někým si potřásla rukou a sklonila hlavu, aby mi slečny mohly dát účastnickou medaili.

Díky mamky příteli mám ze závodu spoustu fotek. Chrupkající bratříček se startovním číslem na kočárku. Startující Já, mávající a s obličejem rozzářeným euforií. Běžící Já v různých uličkách gestikulující, stále s úsměvem na tváří. Běžící Já, v pozdějších chvílích, stále s úsměvem a různých odstínech rudé v obličeji. A pak Já dobíhající do cíle. Bez úsměvu, bez zvednuté ruky, obličej zatnutý, zpocený a rudý. Já vypadající jako přejetý ježek. Vypadám hrozně. Nikomu ty fotky neukazuji, ale stejně je mám nejraději. Bylo mi jedno, jak běžím, jak vypadám. Ignorovala jsem tu bolest. Chtěla jsem jen doběhnout, i přes to všechno. A to se mi povedlo.

Nevím, co jsem pak komu říkala a co jsem dělala. Ten dav kolem byl úžasný. Ti nejlepší už měli závod dávnou za sebou, mezitím už si mohli dát sprchu, hodit si šlofíka nebo si zatančit kankán. Lidé za zábranami ale každého povzbuzovali a každému blahopřáli, jako by on byl ten vítěz.

Šla jsem se převléct a protáhnout. Rozloučila jsem se s mamkou a přítelem, kteří museli odjet kvůli bratříčkovi. Chtěla jsem si počkat na vyhlašování. Ne snad, že bych čekala, že se umístím, ale chtěla jsem být u toho a koneckonců jsem neměla co na práci. Povídala jsem si se známými běžci, vyměňovali jsme si dojmy a tleskali jsme vítězům. A najednou moderátor vyzval někoho se stejným jménem a ve stejné kategorii jako já, aby se šel postavit na pódium na druhé místo. Vyzýval mě. Moje nohy se daly samy do pohybu, kráčely po schůdkách a pak na stupínek, trochu se pokrčily, abych mohla dostat další medaili. Moderátor znovu zopakoval moje jméno. Lidé pode mnou tleskali. Jejich potlesk a pohledy byly určené jen jedné osobě, a tou osobou jsem byla já. A pak jsem sešla dolů a stala se zase davem.

Po vyhlašování jsem si sbalila věci a nasedla a na kolo. Opouštěla jsem tu změť lidí. Lidí tleskajících, lidí se stejným zájmem, láskou pro tento druh pohybu. Opustila jsem ten koridor hluku a euforie. Vnořila jsem se do klidu a ticha. Cestou domů jsem projížděla kolem rodinek na procházce. Pro ně to byla normální neděle se společnou snídaní, odpolednem u televize, obědem a společnou vycházkou na čerstvém vzduchu. Neměly o předchozích událostech, o předchozích vteřinách, minutách a hodinách, ani ponětí. Pro mě to byl jeden z nejlepších dní. A jeden z nejlepších začátků školního roku.

Následující povídka byla zaslána do literární soutěže: “Zpátky do školy,” která se uskutečnila na našem partnerském serveru Vybíráme školu. Autor: Anna Bártová – Obchodní akademie Vlašim

The following two tabs change content below.
Externí spolupráce

Externí spolupráce

Tento autor není stálým členem redakce Prasklé mouchy. Jedná se také o spolupracovníky, kteří byli již v minulosti součástí redakčního týmu, ale v této činnosti již nepokračují nebo se z časových důvodů nemohou na další tvorbě podílet.
Externí spolupráce

Poslední od: Externí spolupráce (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na