Pojednání o zářijovém syndromu

Pojednání o zářijovém syndromu – FORMA PRESEPTEMBRÁLNÍ A PERISEPTEMBRÁLNÍ

Započínám toto pojednání psáti poněkud netradičně, leč je to nutné, protože abyste pochopili pravou podstatu zářijového syndromu, musíte se nejdřív dozvědět základní poznatky o jeho vzniku. Inu…začnu tedy své pojednání u trochu jiného psychického jevu a tím jevem bude hypochondrie. Z celého svého okolí neznám jediného člověka, který by mi mohl v hypochondrii konkurovat. Ostatně to opravdu nelze, protože mě moje hypochondrická sugesce dokázala dovést k dvoutýdennímu zánětu mého vesica urinaria (druhé slovo v názvu velice příznačně napovídá, oč by mohlo jít) poté, co jsem byla na víkend navštívit svého dědečka, který trpí výrazným zvětšením prostaty. Z toho důvodu mám také neustálou potřebu pojmenovávat cokoliv, co se děje s mým dospívajícím tělem, ať už je to mnou definovaná postmanducární deprese (vzniklé spojení latinského post= po a manducare= jíst), projevující se výčitkami svědomí po pozření většího objemu čokolády, či snad velice častý Kainův jev, který snad raději nebudu vysvětlovat.

Letos v létě (snad někdy začátkem srpna) se s mým mladým tělem začalo dít opět něco velice zvláštního. Bylo by asi lepší upřesnit původ tohoto problému a přesně pojmenovat postižený orgán. Tím orgánem není nic jiného než můj mozek, jehož funkce zdají se být poněkud nadprůměrně vyvinuty, alespoň podle odborných testů provedených mistry odborníky. Všechno to začalo zvláštním pocitem viny, který jsem nakonec pojmenovala postjulyánská tristitia (post= po, july= čerenec, tristitia= deprese). Děsilo mě pomyšlení na to, že jsem celý červenec promrhala lenošením, krom toho na mě z kalendáře hleděl usmívající se sněhuláček, který stále dokola opakoval „Brzo bude září! Brzo bude září!“ A jak se tak smál, opravdu ve mně vyvolal strach z té ošklivé devítky, která se mi v kalendáři objeví hned po sněhuláčkovi. Ten strach mě okamžitě donutil jednat. Rozhodla jsem se tedy, že začnu procvičovat svůj drahý mozek, abych ho nastartovala na začátek školního roku. Studium dějin literatury a divadla se ukázalo jako nejlepší řešení. Zatímco se moji vrstevníci scházeli u jezera a plně užívali zaslouženého volna, mně dělali společnost Sofoklés a jeho Král Oidipus. Když jsem však zjistila, že moje touha po nových a nových informacích už mi tak nějak přerůstá přes hlavu, naordinovala jsem si k tomu ještě hodiny hudební teorie, kulturu, hodinu čtení, hodinu literární tvorby a hodinu matematiky a fyziky.

S příchodem září přešel můj zářijový syndrom z preseptembrální formy na trochu těžší formu a to sice formu periseptembrální. Předsevzala jsem si tedy vždy stoprocentní připravenost, nadšenost do učiva a absolutní poslušnost v hodinách. Důsledkem toho začala moje hlava chrlit doslova stovky nových nápadů, které jsem ihned po vzniku začala realizovat. Prvním nápadem bylo ušití vlastního penálu, jenž je mnohem pevnější a prostornější, než ten předešlý a do kterého jsem si dokonce všila kapsičku na gumu poté, co mě nesnesitelně rozčílilo její hledání na samém dně penálu mezi lesky na rty a štípátky na nehty. Má touha po originalitě mě po chvilce dovedla k dalšímu nápadu, který považuju za lehce geniální, a tím byla výroba nového druhu školního rozvrhu. Klasický obdélníkový tvar jsem začala považovat za lehce zastaralý a tak jsem vyvinula zbrusu nový tvar a to tvar kruhu. Za pomoci klasické euklidovské konstrukce jsem rozdělila papírové kolečko na pět stejných částí a každé z nich jsem pak přidělila konkrétní den a příslušný počet okýnek na předměty. Od středu směřuje papírová ručička, kterou si otáčím podle toho, který den a kterou hodinu zrovna máme. Pravda, bylo mi sice trochu proti srsti, když mě moje spolužačky nazvaly díky této genialitě „magorem“ (protože je to sprostá urážka, jelikož se říká psychotik), ale ani to mě nepřinutilo se svými vynálezy přestat.

Hned první školní den jsem si zabrala přední lavici (inu zabrat je nevhodné slovo, protože do předních lavic se nikdo nikdy nehrne) abych byla v přímém spojení s profesorem, a tudíž i vykládanou látkou. První týden mě, musím přiznat, celkem iritovala vleklost nástupu učiva a vůbec celá ta zbytečnost prvního týdne. Jsem přesvědčená, že kdyby chodili poslední týden v srpnu profesoři do školy s tím, že by ty úvodní řeči vykládali prázdným lavicím a s příchodem studentů by navázali na učivo z konce předešlého ročníku, vůbec ničemu by to neuškodilo. Z toho důvodu rozhostila se v mém srdci opět úzkost z možné ztráty mého nadšení a nastartování. Proto jsem si o přestávkách našla krátkou chvíli na opětovné rozvíjení matematických témat, která už jsem o prázdninách nestihla doprobrat. Chtěla jsem to použít jako omluvu, když jsem kvůli tomu přišla pozdě na hodinu matematiky, ale došlo mi, že by to naše profesorka brala spíše jako provokaci vzhledem k tomu, že na pedagogických školách nebývá aritmetický průměr známek studentů zrovna v matematice moc valný.

Při hodině biologie, ve které jsme se chystali na kostru člověka, zas překvapil profesora můj dotaz, zda je podle aktuálního zákona možné, abych po své smrti darovala škole svou kostru, když jsou obyčejně kostry tak drahé. Odpovědi se mi bohužel nedostalo. Když se konečně dostavily první nové informace a domácí úkoly, cítila jsem se jako v sedmém nebi. Nebylo večera, kdy bych si na druhý den poctivě nepřipravila školní tašku a všechny úkoly a kdy bych si neopakovala probranou látku.

Byla to také právě ta chvíle, kdy jsem nastartovala svůj mozek k řešení zvláštních filosofických úvah. Bohužel musím přiznat, že ty mé úvahy byly tak filosofické, až byly vlastně spíš pseudofilosofické. Bylo tomu tak zejména v matematice. Řekněme, že by naše doktorka přírodních věd asi nebyla zcela nadšená, kdyby se dozvěděla, že matematiku vlastně nepovažuji za tak úplně přírodní vědu a že jsem vytvořila teorii, která ve finále vlastně zcela popírá jakoukoliv existenci desetinných čísel. Dalším mým odvážným kouskem byla teorie, která spojovala goniometrii s latinsko-americkými tanci. Sinus a cosinus jsem porovnávala k mužským a ženským krokům při cha-che. Raz, dva tři, cha-cha raz dva tři se totiž dost podobalo π/2, π, 3 π/2, a 2 π (čteme pí lomeno dvěma, pí, tři poloviny pí a dvě pí). Jediné, co mě v této teorii dost zklamalo, bylo zrádné fázové posunutí. Zatímco mužské a ženské kroky u cha-chy jsou od sebe posunuté o půl periody, sinus a cosinus jsou od sebe pouze o čtvrt. Proto jsem musela tuto teorii zahodit spolu s přirovnáním tangens a kotangens k tanci jive.

Mou periseptembrální fázi završily mé dvě poslední teorie, z nichž se jedna (na rozdíl od ostatních) nakonec ukázala jako správná. Nejprve o té méně správné, za kterou by byl každý češtinář schopen mě na místě zlynčovat. V rámci své výsostné rebelie jsem si zavedla malý seznam slov, které odmítám psát podle pravidel, která se na ně vztahují. Prvním tím slovem je tradiční brzyčko a tím druhým je množné číslo slova gejša…které se tu snad ani neodvážím napsat. Díky netoleranci výjimek, které mě naučila matematika, jsem se zásadně přikláněla k upřednostňování vzoru před pravidlem měkkých a tvrdých souhlásek…no…dělala jsem to v podstatě ze soucitu ke slovu tácy…aby se nemuselo cítit tak opuštěně. Jsem si však vědoma obrovského štěstí, které mi přináší malá používanost obou těchto slov, protože pak bych se nejen já, ale i celé mé okolí mohlo oprávněně obávat o výsledek mé maturitní zkoušky.

Za druhou teorií stála má nutkavá potřeba nazývat věci pravými jmény. První, na co jsem se zaměřila, bylo slovo teploměr. Protože proč bychom měli nazývat teploměrem něco, co teplo vůbec neměří? Místo slova teploměr jsem tedy zavedla slovo teplotoměr a najednou mi přijde, že má ten svět větší smysl. Druhým slovem se stalo slovo rakovina. Tak nějak mi nešlo do hlavy, proč má onkologie ve svém znaku kraba, když název rakovina je logicky odvozen od raka. A musím přiznat, že mě k tomu ještě pěkně mystifikovala učebnice angličtiny, kde byl vyobrazen horoskop, v něm nakreslený krab a u něj napsáno cancer. Když jsem tedy o angličtině pronesla úvahu, že by se tedy rakovina měla nazývat spíš krabovinou, připadala jsem si zase chvíli jako absolutní pablb, než jsem se na internetu dopátrala jedné chytré větičky, která můj návrh ospravedlnila. Ta věta zněla: Slovo „rakovina“ je nesprávným překladem původně v řečtině použitého slova karkinoma – tedy „krabovina“. Tento termín údajně používal Hippokrates (přibližně 460–370 před Kristem) nejspíše proto, že zbytnělé žíly při pokročilé rakovině prsu připomínají klepeto.*

Avšak to už se blížil konec září a já cítila, že mě má touha po vzdělávání a vůbec celý zářijový syndrom začíná opouštět. Úkoly jsem začala standardně zapomínat a ani má připravenost, co se týče umění látky, už také nebyla tak valná. Zase bylo mnohem příjemnější vrátit se k po čokoládě vonící postmanducární depresi a rozvíjení vědeckých teorií hodit za hlavu. Proto se ve své postseptembrální fázi věnuji pouze a jedině tomu, kam si v té nedobře zvolené přední lavici schovám tahák. Zatím si vystačím bez něj, ne však na dlouho.

* zdroj informace: http://www.lecba-rakoviny.cz/co-je-rakovina

Následující povídka byla zaslána do literární soutěže: „Zpátky do školy,“ která se uskutečnila na našem partnerském serveru Vybíráme školu. Autor: Veronika Volejníková – Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická Čáslav

The following two tabs change content below.
Externí spolupráce

Externí spolupráce

Tento autor není stálým členem redakce Prasklé mouchy. Jedná se také o spolupracovníky, kteří byli již v minulosti součástí redakčního týmu, ale v této činnosti již nepokračují nebo se z časových důvodů nemohou na další tvorbě podílet.
Externí spolupráce

Poslední od: Externí spolupráce (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
1 Komentáře k vláknu
1 Odpovědi
0 Sledující
 
Nejaktivnější komentáře
Nejdiskutovanější
2 Napsali
Michal cOsmOsKoblihihi Nedávní komentující
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na
Koblihihi
Host
Koblihihi

Hm, propracované, půl člověka v Plete to určitě pochopí… :DD Máte-li deprese, kupte si medvídka mývala. První máj je svátkem lásky?? Haló, Gregy, kozy, kozy… Au, jsem to ale evilní kus koblihy… :DD

Michal cOsmOs
Admin
Michal cOsmOs

Já Ti dám kozy, Ty výtečníku! Brzy budu zase vypravovat, tak to czekuj (a žádné fňukání neplánuji)! Au, jsem to ale půl člověčí kus Gregyho! :))