Nadějné vyhlídky beznadějných dětí

K tomuto tématu jsem se dostal na základě filmu Oranges and Sunshine (v české distribuci pod názvem Prázdná kolébka, 2010), který bych doporučil každému, koho by následující informace zaujaly. V mém případě jsem byl doslova v šoku z toho, že jsem o těchto událostech neměl ani ponětí. Takže jsem se vzápětí chopil příležitosti, přinést na naše stránky nové téma, o kterém, stejně jako já, nemusí řada čtenářů vědět, ačkoliv se rozsahem a charakterem nedá s ničím srovnat.

Pro stažení MP3 se nejprve přihlašte.

O to smutnější je skutečnost, že se vlády zainteresovaných zemí k těmto dramatickým událostem z minulého století dokázaly přiznat až ve století dnešním, a to ještě díky tlaku veřejnosti a médií. Nikdy jsem nevěřil a nevěřím, že by mohla být jakákoliv politika založena na morálních hodnotách a obyčejné lidské slušnosti – ve prospěch společnosti i jednotlivce. Taková utopie do politiky zkrátka nepatří, ať už nás budou předvolební sliby nejrůznějších straníků přesvědčovat o čemkoliv jiném.  Proto se na stránkách Prasklé mouchy politickým tématům prakticky nevěnujeme a věnovat nebudeme.

Přestože se dnešní téma lehce politické zdát může, považuji jej spíše za celospolečenské a v současné době důležité také z hlediska historie, která byla desítky let vrcholnými představiteli Velké Británie a Austrálie zamlčována nebo dokonce popírána. Takový postoj považuji za absolutní lhostejnost vůči člověku jako občanovi dané země, ale především jako lhostejnost vůči lidskému životu samotnému.

Pojďme si tedy krátce, ale nahlas, připomenout osud dětí, kterých bylo přes 130 tisíc deportováno z chudých britských rodin, od 17. století až do 60. let minulého století, většinou do Austrálie, ale i Kanady, Nového Zélandu či Jižní Afriky. Za tyto činy se oficiálně omluvil britský premiér Gordon Brown až začátkem roku 2010, aby následoval premiéra Austrálie, který se těmto dětským imigrantům omluvil “už” v listopadu 2009, díky iniciativě mnoha Australanů.

Začnu velmi statečnou a nesmírně odhodlanou ženou – sociální pracovnicí Margaret Humphreys, která začala tento skandál postupně mapovat úplně sama, aby tak pomohla najít rodiče těm, kteří je po celý život považovali za zesnulé. V roce 1987 veřejně upozornila na britský vládní program s názvem Home Children, v rámci kterého byly sociálně slabým rodinám odebírány děti a následně poslány za lepší budoucností, většinou do Austrálie. Tam se však dostaly do rukou nejrůznějším církevním spolkům a dětským domovům, které s dětmi zacházely po svém.

Nejčastěji docházelo k tomu, že děti musely tvrdě pracovat na velkofarmách či jiných místech, byly oddělované od sourozenců a výjimkou nebylo ani sexuální zneužívání a fyzické týrání. Obzvláště některé římsko-katolické instituce v západní Austrálii a Queenslandu, jako byli např. Křesťanští bratři, se o projevování lásky k bližnímu dokázaly starat vskutku příkladně! Každý si je patrně schopen domyslet, co všechno může být homosexuálně orientovaný a psychicky narušený BRATR schopen malému chlapci provést, má-li v podstatě neomezené možnosti a příležitosti. Rovněž zřejmě netřeba dodávat, že se nejednalo o incident ojedinělý, ale běžnou praxi některých farností, kde se děti zneužívaly jak na běžícím páse. Alespoň takový dojem mám z veřejně dostupných svědectví a zpráv.

Narušení jedinci se zkrátka nevyhnou žádnému společenství, ale někdy to bohužel může vypadat, že služba v církvi podobná individua nějak přitahuje. Znám ze svého okolí hluboce věřícího člověka, kterému ještě v roce 2000 jeho farář tvrdil, že homosexualita je vlastně předurčením ke službě Bohu. Pokud si jinou sexuální orientaci většina církevních představitelů vysvětluje podobně, je otázkou, co všechno se dá či dalo interpretovat jako volání Boží? “Líbí se ti malí kluci? Měl by ses cele odevzdat Bohu, abys v cele nezůstal příliš dlouho!”

Těmito úvahami sice nepřijdu na to, co to s těmi BRATRY vlastně bylo, ale mám tak alespoň jednu variantu možného vysvětlení, ačkoliv je zvrácená a nepochopitelná. Stejně jako je zvrácené a nepochopitelné to, když šestiletému dítěti účelově sdělí, že jeho rodiče již nejsou naživu, aniž by oni sami měli tušení, kde je jejich potomkovi konec?! Zvrácené a nepochopitelné je rovněž jednání úřadů, když se Margaret Humphreys snažila o nápravu a znovu nalezení rozdělených rodin. Vláda a instituce dávaly od problému ruce pryč a často se Margaret stala terčem výhrůžek nebo “jen” neochoty se jednotlivými případy zneužití a zanedbání dětí zabývat.

Britské děti, odebrané sociálními úřady chudým rodinám, tak byly zbaveny svých práv a poslány jako otroci do britských kolonií. A to rozhodně nemluvíme o starověkém Řecku ani Římě, ale 20. století! A nebýt vytrvalosti Margaret Humphreys, díky které vyšla najevo základní fakta – kolik dětí a kam, možná bychom o celém slavném britském programu “nadějných vyhlídek pro beznadějné děti” dodnes nevěděli. Mezi tzv. “Zapomenuté Australany” patřilo asi 500 tisíc lidí, kteří byli drženi v sirotčincích mezi lety 1930 a 1970. 

Hlásíme se k bolesti, kterou jste zažili. Bolesti, která je velmi osobní. Bolesti hluboce skličující. Dovolte nám všem, jako národu, touto omluvou začít hojit vaši bolest,” řekl australský premiér v rámci národní omluvy těmto lidem.

Zdroj: vlastní, Independent Foto: Independent, YouTube, Pixabay

115 x zobrazeno CELKEM , 1 x DNES

Jak se Ti líbil článek?
[Celkem: 1 Průměr: 5]
The following two tabs change content below.
Michal cOsmOs

Michal cOsmOs

Narodil se v červnu 1980 ve Středních Čechách. V dubnu léta páně 1999 napraskl mouchu novinami o monitor a díky tomu se rozhodl pojmenovat vznikající internetový projekt tímto zvláštním slovním spojením. Má rád především hudbu (provozuje hru na klavír), film a je také vášnivým "hobby střelcem".
Michal cOsmOs

Poslední od: Michal cOsmOs (všechny)

Napsat komentář