Lapač vědomí

Milan

Další krásné ráno. Postel je jako z obláčku, že se mi z ní ani nechce vylézt. No, ale nedá se nic dělat. Přeci, ranní ptáče dál doskáče. Tak, máme dvacátého pátého, takže ještě týden do začátku školního roku. Letos mi přišili septimu, takže to bude asi dost zajímavé.

Bože, jak já nesnáším čekání na autobus. Alespoň výhled tu mám dobrý. Ano, to je směřované na vás, krásná dámo! Tak moment. Já to řekl nahlas? Nějak divně na mě kouká.

„Promiňte?“ oslovila mě. „Říkal jste něco?“ Sakra, tak já to řekl nahlas.

„Ne, ne. Já jenom… Ehm… Jmenuju se Milan.“ Ježíši, co to říkám?

„Těší mě. Já jsem Nela. Nela Nováková.“ Usmála se!

„Páni, Nela. Tak se jmenuje moje sestra.“

„Takže mě vidíte vlastně jako sestru?“ zasmála se zvonivým smíchem. Taky jsem se zasmál, zvláštním, hýkavým smíchem, který pro mě vůbec nebyl typický.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Víte, asi to není vhodné, ale nechcete mi dát telefonní číslo? Rád bych vás ještě viděl.“

„Dobře. A víte co? Pojďme si tykat.“

„Tak jo. Já jsem Milan.“

„Nela.“ Usmála se na mě a podala mi ruku společně s drobným papírkem s devíti číslicemi. Zatímco nastupovala do autobusu, na mě ještě mrkla a zamávala mi svou drobnou ručkou.

Simona

Zbožňuji se probouzet za zvuku hudby z rádia. Ale nemusela by to být zrovna Metallica, kterou si pouští můj bratr na plné pecky. Vystřelila jsem z postele téměř rychlostí světla, vběhla jsem bratrovi do pokoje a zařvala, jestli si to laskavě nemůže ztlumit.

„Ježíš ségra co zase šílíš? Stejně. Už jenom tři roky a vypadnu odsud, protože mě vážně nebaví tenhle babinec!“ řekl zvýšeným hlasem a práskl mi dveřmi. Před nosem. Má takovou VELMI CHYTROU teorii, že až mu bude osmnáct, odejde z domu a postaví se na vlastní nohy.

„Hele, Simi, Peťule, já běžim, ať stihnu autobus, jo?“ To odchází máma, má ještě nějaké zařizování. To v jejím podání znamená bloumat po městě, vypadat co nejvíc seriózně a čekat, že narazí na prince z pohádky. Můj táta totiž odešel hnedka potom, co se narodil Petr. Prostě už to s mámou nevydržel. Ne, že bych se mu divila. Vzala si ho totiž kvůli penězům, takže teď se snaží uhnat co nejbohatšího chlapa, protože s alimenty si vážně nevystačíme. Máma sice chodí do práce, já na brigádu a brácha prý taky, ale není to zrovna moc.

Crrrrr! Cože? To přeci nemůže být budík, vždyť je teprve… No, prostě je tma.

„Prosím, Nela Nováková. Jé, ahoj. Proč voláš takhle pozdě, děje se něco?… Aha… Ne, nebudíš, já jsem sova, takže chodím spát pozdě. Děti sice už spí, ale snad je to nevzbudilo… No dvě. Holku a kluka… Kolik jim je? Holce je sedmnáct a klukovi patnáct, proč?… Aha, jen tak… Zítra? No dobře a v kolik?… Nešlo by to spíš o hoďku pozdějš, ráno vstávám pozdě… Tak jo, budu se těšit. Papa.“

Milan

Co mi zbylo v ledničce? To je moje každodenní otázka. Dneska jsem tam objevil rajčata a dokonce i jedno vejce. No co. Učitelský plat není nic moc. Co teď budu dělat, je teprve deset, už mám po večeři, křížovka je jako vždy kompletně vyluštěna… Mimoděk jsem sáhnul do kapsy a ucítil malý papírek. Chvíli jsem ho žmoulal v ruce, ale pak jsem se odhodlal a naťukal čísla do mobilu.

„Ahoj, tady Milan… Pozdě? Je teprve deset a něco… Ne, neděje, jenom jsem s tebou chtěl mluvit. Nebudím tě?… No vida, já jsem taky sova, to si budeme rozumět… Ty máš děti?… Holku a kluka, to je pěkný. A kolik jim je?… Ale, jen tak. Hele, nechceš se zítra sejít?… Asi kolem devíti ráno?… Dobře, tak v deset ospalče… Taky se těšim. Ahoj.“

Simona

„Dobré ráno, jak jste se vyspali?“ Ranní pohled na bráchu se sluchátky a na mámu, která se pro sebe pořád culí, dělá dojem, že mě v noci unesli do blázince.

„COŽE?“ zařval brácha.

„Říkám dobré ráno! Jestli chceš něco slyšet, tak si sundej sluchátka!“ odpověděla jsem mu stejně hlasitým tónem.

„Co? Já tě neslyšim.“ Mávl rukou a dál se věnoval nadlidské porci míchaných vajíček.

„Mami prosimtě jak mu můžeš dovolit jíst něco takovýho k snídani, víš kolik je v tom cholesterolu?“ osočila jsem mámu.

„Ale no tak, Simi. Nech ho, je ve vývinu.“ Její typická výmluva pro to, že sní dvojnásobek toho, co já a máma dohromady.

„Hele, já mizim, ještě něco mám. Ahoj.“

„A co?“ zeptala jsem se.

„Ále, něco v kanceláři, to by tě nezajímalo.“ Jistě. Vždyť má prázdniny. Podle jejího včerejšího telefonátu vím moc dobře, kam jde.

Milan

„No ahoj!“ řekl jsem nadmíru hlasitým tónem.

„Nazdar. Nečekáš moc dlouho?“ Nervózně se usmála.

„Ne, v pohodě, asi jen půl hodiny.“

„Počkat fakt?“ řekla s provinilým výrazem.

„Ne, dělam si srandu. Jedla jsi něco? Vypadáš hladově?“

„Vlastně ani ne. Nějak jsem to nestihla, však víš. Vstávam pozdě.“ Zasmála se.

„Tak víš co? Zvu tě na kafe a na palačinky, dobře? Tady kousek je taková vynikající kavárna.“ Vynikající a drahá. Proč já jen jsem takový gentleman? Nahlas jsem se zasmál své myšlence.

„Co je?“ Zasmála se taky.

„Ale nic, jen jsem si vzpomněl na takovou historku. Pak ti ji kdyžtak povím.“

„Tak co, máš to dobrý?“ zeptal jsem se jí skrz palačinku s borůvkami.

„Ale jo. A ty?“ Nějak divně uhýbala pohledem.

„Jo jo, zbožňuju totiž borůvky!“ Už vím proč. Mám něco na tváři. Rychle a nenápadně jsem si otřel pusu rukávem.

„No, tak mi o sobě něco pověz. Třeba co děláš za práci?“ Většinou se tahle otázka pokládá jen tak ze slušnosti, ale ona na mně koukala s velkým zájmem.

„Jsem učitel. Sice to moc nevynáší, ale aspoň dělám něco, co mě baví.“ No, baví… Upřímně, vidět každý den osm hodin ty znuděné, unavené, nepozorné tváře studentů, které o můj výklad absolutně nejeví zájem, je občas dost deprimující.

„Ty jo, tak to obdivuju, že jsi šel za svým snem. Já dělám, co můžu, abych uživila rodinu, takže pracuju v kanceláři,“ řekla a krátce se zasmála.

„Aha. No a co děti, jak se jim vede?“

„Vlastně ani nevím. Jsou zrovna v takovém období, že se mi vůbec nesvěřujou. A co ty vlastně? Máš nějaký děti?“ Její otázka mě mírně zaskočila. Se svojí dlouholetou přítelkyní jsme se těšili na přírůstek do rodiny, ale pak ji srazilo auto a ona ani dítě nepřežili.

„Promiň, rozhodila jsem tě nějak?“ zeptala se s ustaraným výrazem.

„Co? Ne. V pohodě. Jo a děti nemám.“

Kráčeli jsme zalidněnou ulicí. Přemýšlel jsem, jestli ji mám vzít za ruku, nebo ne. Co když se mnou nechce nic mít, co když se mnou chce jen přátelit?

„Děje se něco? Jsi nějaký zamlklý.“

„Ne,“ odpověděl jsem stroze.

„Dobře.“ Mlčky jsme šli dál.

Tak mám ji vzít za tu ruku, nebo ne? Kéž by existoval nějaký způsob, jak zjistit, co si ostatní myslí. Kam se hrabou rovnice, funkce, vzorečky. Mysl, to je mnohem složitější než zvládnout čtyři roky pedagogické fakulty. Ach jo. Tak já to teda risknu. Srdce mi bušilo jako o závod, nemohl jsem dýchat, moje ruka se pomalu blížila k její… Zvládl jsem to! Teď její reakce. Podívala se na mně a… usmála se! Ano! Konečně se mi něco povedlo, konečně vše dává smysl! Zastavili jsme se před přechodem. Teď je má šance. Do toho, polib ji, srabe! Otočil jsem se k ní a políbil ji. Poté co se tak stalo, jsem věděl, že bude vše v pořádku. Jsem šťastný.

Simona

Crrrr! Už by máma měla s těmi telefonáty přestat. Každého to budí. Aha, to nebyl telefon. To byl budík. Ne! První den školy. To přeci nemůže být pravda, vždyť jsem si prázdniny ještě vůbec neužila. Oblíkla jsem se a šla na snídani. První, co jsem uviděla, byl brácha s vyloženě tragickým výrazem.

„Ségra, pomoc. Už nám to zase začíná. Taky ti přijde, že ty prázdniny vůbec nebyly?“

„Přesně! No ale ty aspoň víš, koho máš za třídního. My budeme mít nějakýho novýho chlápka. Prej přišel ze soukromý školy.“ Petr jen mávnul rukou a začal opěvovat snídani s tím, že ve školní jídelně vaří samé blafy.

„Máma ještě spí?“ Než mi Petr stačil odpovědět, objevila se máma s blaženým výrazem.

„Proč ta smutná nálada?“ zeptala se a zasmála se.

„To je teda otázka. Dnešním dnem končí svoboda, práva, klid, zdravý rozum a vlastně všechno,“ odpověděl jí Petr.

„Ale prosimtě. Na školu budeš vzpomínat v dobrym, až začneš pracovat.“

„Ale já už přeci pracuju, chodim na brigádu a to je mnohem lepší než škola!“ oporoval jí brácha.

„Hele a co vlastně děláš? Pořád hraješ tajemnýho!“ Tohle by mě vážně zajímalo. Protože nevím o ničem, v čem by brácha vynikal, nebo co by ho bavilo.

„Řeknu to takhle. Jsou za to dost dobrý prachy.“

„A proč po mně teda pořád chceš kapesný? Taky ti nemusim dávat nic.“ V tomhle s mámou souhlasim. Sotva zaplatíme složenky a brácha po ní pořád chce peníze na kino nebo na jídlo, nebo něco takového.

„Peťule? Už bychom měli jít, protože za půl hoďky začíná škola,“ řekla jsem, zatímco jsem si balila věci do nové tašky.

„Neříkej mi Peťule! Víš, jak to nesnášim,“ okřikl mě brácha.

„To teď neřeš. A pojď, ujede nám autobus.“

Milan

Píp píp píp píp. No jo, no jo. Vždyť už vstávám. Vypnul jsem budík a šel se obléct. Mám si vzít košili? Nebude to moc formální? No, ale zase je to přeci první školní den na nové škole. Ale co. Vezmu si normálně triko a svetr. Teď co k snídani? V ledničce je akorát jeden pochybný jogurt. Vypadá jako bych ho koupil ještě před revolucí. Asi to bude zase ztvrdlý chleba se žluklým máslem. Jejda. Abych nepřišel pozdě. Tak radši už půjdu. Vyrazil jsem z bytu, jednou rukou jsem zamkl, druhou rukou jsem si pomáhal s jezením chleba.

Škola vypadá dost přátelsky. Ale studenti už tolik ne. Postupně jsem míjel skupinku kluků s cigaretou v jedné ruce, s taškou ve druhé, skupinku děvčat s velmi nevhodným oblečením, které skoro nic nezakrývalo, emo skupinku, kde nebylo poznat, jestli jsou to kluci nebo děvčata, pak skupinku, která zírala do mobilů a nevnímala okolí… No zkrátka nebyl to moc dobrý pohled. Zahlédl jsem jen pár studentů a studentek, u kterých jsem se nebál, že mi něco ukradnou nebo mě přepadnou. Už se vážně těším, až uvidím svou třídu.

Vkročil jsem do třídy. No to bylo něco. I kdybych přehlédnul to, že tři kluci kouřili cigarety a trvalo jim asi pět minut než si mě všimli. Hned co se tak stalo, ozval se ze zadní řady: „Co to máš na sobě? Tos našel u popelnic?“ Že já si nevzal tu košili. Radši jsem tu poznámku nechal být.

„Takže dobrý den. Jmenuji se Milan Troška. Jsem váš třídní učitel a mám vás na matematiku a fyziku. Doufám, že si budeme rozumět a že spolu ty dva roky nějak vydržíme!“ Jedna dívka v první lavici zvedla ruku.

„Ano prosím?“ vyvolal jsem ji.

„Jak to bude se službou? Minulý rok to bylo podle abecedy.“

„Promiňte, jak se jmenujete? Abych si vás pomalu začal zapamatovávat.“

„Simona Nováková.“

„Simona. Tak jo. Rozvrh služeb si nějak domluvte mezi sebou. A Simono, jestli bych vás mohl poprosit, tak mi prosím sestavte zasedací pořádek, ano?“ Přikývla jako souhlas. Třeba to tu nebude zas tak hrozné.

„Mně do toho zasedacího pořádku ani nepiš. Stejně si nemyslim, že bych sem chodil nějak zvlášť často.“ Jeho spolužáci, až na pár výjimek, to ocenili uznalým smíchem.

„A vy se jmenujete?“

„Proč? Chceš to nahlásit rodičům? Už se třesu!“

„Mladý muži. Musím vám připomenout, že učitelům se vyká! A jestli mi neřeknete, jak se jmenujete, tak si na vás vymyslím přezdívku.“

„Hele, jak je libo. Já ti taky budu říkat přezdívkou. Co?“

„Takže. Za vaše chování vám dám odměnu. Na zítřek mi vypracuj takový malý testík A4 na téma stereometrie, zadáte ho ostatním a oznámkujete ho.“

„Tak to asi budu chybět. Stejně si můžu psát omluvenky sám, tak co…“ Měl jsem sto chutí jednu mu vrazit. Ale přeci se nenechám vyrazit hned první den, že?

Simona

„Tak co první den ve škole?“ zeptala se mě máma. „Ale jo. Máme novýho třídního učitele. Je mi ho celkem líto. Honza si ho docela dost podal.“ Máma řekla jenom neurčité hmm. V poslední době nějak nevnímá. Určitě je za tím nějaký chlap. Á přichází brácha. Velmi hlasitě prásknul dveřmi, chvíli zápasil s botami, pak to vzdal a zaplul do svého pokoje. V průběhu toho ještě stačil pořád opakovat: „Nesnášim školu, nesnášim školu, NESNÁŠIM ŠKOLU!“ Vyměnily jsme si s mámou udivené výrazy a začaly jsme se nahlas smát. Smály jsme se tak dlouho, že mě z toho bolelo břicho a nemohla jsem dýchat, ale nešlo přestat. Umlčel nás až Petr, když vykouknul z pokoje a osočil nás, až jsme sebou trhly.

Asi v pět jsem dočetla knihu a otevřela další. Jsem na čtení závislá. Ani učení mi nedělá problém. Mohla bych klidně rovnou jít na vysokou. Ale pořád se strašně nervuji. Před testem jsem schopná odříkat celý sešit nazpaměť, ale při testu, nebo co hůř při zkoušení, pomalu zapomenu i jak se jmenuji. „Simi?“ „Ano mami?“ „Jdu ještě ven, tak si s Péťou obstarejte večeři jo? Nechala jsem na stole dvě stovky.“ „A kam jdeš?“ „Ehmm… Jen tak. No… Na procházku víš?“ „A v kolik se vrátíš?“ „Asi v deset, možná dřív, možná pozdějc.“ Na procházku. To určitě. Být pět hodin někde venku rozhodně není mámin styl. Asi řeknu bráchovi ať jde koupit pizzu. Vážně se mi nechce nic vařit.

Večer jsem si šla lehnout dost brzy. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem o panu profesorovi Troškovi. Ale ne tamtím způsobem. Prostě jenom o tom, jek se to bude vyvíjet mezi ním a Honzou. Nevypadal jako někdo, koho jen tak něco rozhodí, ale Honza je známá firma. Dokonce se ve třídě spekuluje o tom, jestli nedohnal našeho spolužáka k sebevraždě. Ale nejsou k tomu žádné důkazy, takže nechci dělat ukvapené závěry. Ale je mi vážně líto, co se stalo. S Filipem jsme byli kamarádi. On, já a Honza. Honza se pak začal kamarádíčkovat s různými pochybnými existencemi a o nás ztratil zájem. Pak začal Filipa šikanovat. Za nedlouho i mlátit. Filip z toho byl úplně na dně. Jednoho dne se se mnou přestal bavit. Jen tak z ničeho nic. Když jsem se ho ptala proč, řekl jen, že to není moje věc a ať ho nechám být. Do toho všeho se mu ještě rozváděli rodiče. Prostě byl na tom vážně špatně. Asi do měsíce ho jeho máma našla doma mrtvého. Údajně se předávkoval prášky. Vždycky když si na něj vzpomenu, tak začnu brečet. I teďka mě pálí oči. Bezva. Už brečím. „Simi?“ Petr opatrně nakoukl do pokoje. „Zase Filip?“ Přikývla jsem.

Po dlouhé době mě Petr objal. „To bude dobrý Simi. Už na to nemysli. Hele víš co?“ „Nevim.“ „Mám způsob, jak tě přivýst na jiný myšlenky.“ „tak povídej.“ „Řeknu ti, co dělám za brigádu.“ „Děláš si srandu? To jsi nikdy nikomu neřek!“ „No, tak teď to řikám.“ „tak dělej, vyklop to!“ „obchoduju s výsledkama testů. Za jeden mi klidně jsou schopný dát dva tisíce.“ „DVA TISÍCE ZA JEDEN TEST!?“ „no jo no. Ty co to kupujou jsou totiž tak tupý, že neví, že dva tisíce za jednu A4 jsou nekřesťanský prachy,“ řekl s vážnou tváří. Podívali jsme se na sebe a začali se strašně smát. Někdy mi Petr vážně leze na nervy, ale mám ho ráda. Každopádně dokáže spolehlivě rozesmát.

Milan

„Ahoj.“ Usmál jsem se ni a políbil ji. „Ahoj. Tak co dneska škola? Nezlobili tě moc?“ Řekla ironicky starostlivým hlasem a zasmála se. „No, vlastně je tam jeden student a s tím asi nebudu zrovna kamarádit.“ „Ale ale? Nenosí bačkůrky nebo tak?“ Znovu se zazubila. „Učim septimu. Tam je v podstatě jasný, že nenosí bačkory. Ne. Tenhle nemá žádnou kázeň. Tyká mi, kouří při hodině, je drzej a vlastně všechno…“ „ty učíš septimu? To je náhoda. Moje starší chodí do septimy.“ „Tak to asi víš, jaký jsou lidi z vyššího gymplu co?“ „Ne, Simča je vzorná. Ale měla jednoho takovýho kamaráda, kterej se pěkně vybarvil.“ „Moment. Říkala jsi Simča?“ „Jo. Proč?“ „Ale…nic. A jmenujou se vlastně tvoje děti po tobě?“ „Jo. Po tom, co ode mě odešel jejich táta si vzaly moje příjmení.“ „Takže se jmenují jak?“ „Simča a Petr Novákovi.“ „A sakra.“ „tak co se zase děje?“ „Ne, nic. Jenom… Ale ne. Nech to plavat. Vždyť to může bejt náhoda. Tak kam chceš jít na večeři?“

Simona

Další den si mě Troška vzal stranou. „Vy se jmenujete Simona Nováková žejo?“ „Ano. Jo, abych nezapomněla. Tady máte ten zasedací pořádek.“ „Děkuji. A jak se jmenuje tvoje maminka?“ „Proč? Mám průšvih?“ „Ne. Jenom tak.“ „Nela Nováková.“ „Aha… A máš sourozence?“ „Jo, mladšího bráchu. Jmenuje se Petr.“ „A sakra. To neni dobrý.“ „Promiňte?“ „Co? Jo jdi do třídy ano? Uvidíme se tam.“ Co to mělo znamenat? Odešla jsem do třídy s udiveným výrazem. Ještě víc jsem se však podivila, když ke mně přišel Honza. Řekl mi jenom: „Zejtra po škole ve dvanáct. Přijď na školní dvůr, musim s tebou mluvit.“ „co může chtít? Vždyť se mnou dva roky neprohodil ani slovo.“

Milan

„Dobrý den, posaďte se. Tak Honzo, jistě jste si připravil ten testík na stereometrii a vaši spolužáci se na něj velmi těší, jak vidím.“ Rozhlédl jsem se po třídě a viděl jsem, jak se všichni vyměňují pohledy ve smyslu: Ehm… blázinec je až o kus vedle, asi si spletl budovu. „mně je nějakej test ukradenej. Teď se snažim vyřešit něco důležitýho, tak mě nechte všichni bejt!“ vykřikl a k mému úžasu vyběhl ze třídy. „Simono, buďte tak hodná a přivěďte ho do třídy ano?“

Simona

„Simono, buďte tak hodná a přiveďte ho do třídy ano?“ řekl mi Troška poté, co Honza utekl ze třídy. Přikývla jsem a šla za ním. Našla jsem ho jak buší pěstí do zdi. „co děláš? Uklidni se proboha!“ „Promiň. Já prostě… Já už prostě nemůžu. Musím ti říct jak to bylo.“ Stál přede mnou a brečel. Slzy se mu valily to tvářích. Položila jsem mu ruku na rameno a zeptala jsem se: „co jak bylo? No tak… Nebreč.“ Byla jsem v rozpacích. Ještě nikdy jsem neviděla kluka brečet. A natož Honzu. Z toho, co jsem mu rozuměla mezi vzlyky, jsem slyšela: „Jde- jde o Filipa.“ Jakmile to řekl, proběhl mnou ledový chlad. Začaly mě pálit oči a na rtech jsem ucítila svou slzu. „Neopovažuj se přede mnou mluvit o Filipovi. Zrovna ty!“ zařvala jsem na něj hystericky a odběhla jsem do třídy.

Milan

„Tak co, nechal se přesvědč… Vy jste brečela?“ Simona vběhla do třídy se zarudlýma očima a popotahovala. „Jo, ale do toho vám nic není!“ „Honza ti něco udělal?“ Jakmile jsem to dořekl, otevřely se dveře a vešel Honza. Měl taky zarudlé oči. „Co se děje? Vy jste se pohádali nebo co?“ Zazněly dvě různé odpovědi. „Tak jo, nebo ne?“ „Jo,“ řekla Simona důrazně. „Dobře, tak se uklidněte ano?“

„Ahoj Milane. Máš přestávku?“ „Ahoj Nelo. Jo, mám. Poslyš ty děti jsou dneska jak utržený ze řetězu!“ „Proč? Stalo se něco?“ „To počká. Řekni mi. Jak se jmenuje tvoje dcera a do jaké třídy chodí?“ „Simona Nováková, septima. Proč zase?“ „Ach jo… já totiž… učím ji. Haló, jsi tam?“ „Jo, promiň. Už asi vím, co se u tebe dneska stalo. Simona mi volala, že se pohádala s Honzou.“ „Prosimtě a proč se s nim pohádala? Vždyť se spolu ani nebaví ne?“ „no teď už ne. Ale dřív byli nejlepší kamarádi. Hele, to je složitý. Nechci to řešit.“ „Dobře, tak změníme téma. Chceš se dneska sejít?“ „Chci, ale nemám čas.“ „Ani večer?“ „Ne, ani večer.“ „A zítra?“ „Já vážně nemůžu. Musim dělat přesčasy.“ „Nechceš se z toho jenom vykroutit náhodou?“ „COŽE? Ne! Proč bych neměla chtít?“ „Protože se se mnou třeba nechceš vidět, když teď víš, že učim Simonu.“ „Co to je za blbost? Prostě nemám čas!“ „Hmm… Fajn.“ „Ježiš pochop to. A nenaštvávej se kvůli blbostem, nemá to cenu!“ „Neječ na mně! Jsi hysterka. Musim jít, učim. TVOJÍ DCERU VÍŠ?!“ Důrazně jsem  praštil telefonem a odešel jsem na hodinu.

Simona

Achjo. Teďka máme zase Trošku. Doufám, že nebude řešit ten incident s Honzou. „Tak se znovu setkáváme. Tentokrát na fyzice. Řekl jsem si, že je tu určitě spoustu zájemců o zkoušení že?“ vypadá hrozně naštvaně. Jde z něj strach. „Simono, pojďte k tabuli. No dělejte, nezdržujte.“ Co dělá? Proč se takhle chová? „Pane profesore, vždyť je teprve druhý den školy, to byste správně neměl zkoušet.“ „Myslim si, že si snad můžu rozhodnout sám, kdy a koho budu zkoušet ne?“ řekl nepříjemným hlasem. „Tak, dáme opakování. Řekněte mi, co platí pro dálkovou teplotní roztažnost.“ Moment, to si pamatuji. Teda aspoň myslím. Jak jen to bylo? „Nevíte? Vždyť to je základ! Tak si pamatujte: prodloužení Δl je přímo úměrné počáteční délce l a přírůstku teploty Δt.Víte aspoň jak to zapsat matematicky?“ Podával mi křídu. Proč je na mně takový? Vůbec se nemůžu soustředit. „Aha, takže taky nevíte.“ Psal na tabuli: Δl= αl1 Δt. „A co je alpha?“ „Nevím.“ Věděla jsem to. Ale prostě si nedokážu vzpomenout, jsem hrozně vynervovaná. „Alpha je přeci teplotní součinitel délkové roztažnosti! Tak si sedněte, máte za pět. První známka a hned pětka? Jestli to takhle půjde dál, tak vás nechám propadnout.“ Co se s ním stalo, myslela jsem, že je to dobrý učitel, ale on mi nedal ani chvilku času!

Po hodině ke mně zase přišel Honza. „Pojď se sejít. Dneska. Prosím, já ti to musím vysvětlit!“ Vypadal vážně zoufale. „Achjo, co s tebou. No tak dobře. Ale až tak v pět, máma říkala ať příjdu domů, že mi něco chce říct.“ „Tak jo. Ještě mi zavolej, až budeš vycházet. Sejdeme se na dvoře. Dobře?“ „Jo, dobře. A teď běž, nemám na tebe náladu.“

Když jsem přišla domů, uviděla jsem mámu, jak sedí u stolu s hlavou v dlaních. „Ahoj mami. Chtěla jsi se mnou mluvit?“ „Ahoj. Posaď se.“ „no, tak o co jde?“ „Víš, chodím se tvým… třídním.“ „Cože? Jak jsi ho stihla sbalit? To vyjíždíš po každym chlapovi, kterýho ještě neznáš?“ „Ne! Já ho znala ještě předtím. To, že tě učí jsem se dozvěděla až dneska. A pak jsme se pohádali…“ „Děláš si srandu? Víš vůbec co to pro mě znamená? Nechá mě rupnout! Dneska mě seřval před celou třídou.“ „Nech toho! Asi k tomu měl důvod ne?!“ „O co ti jde? O co ti sakra jde? Jestli to nevíš, tak učitelé moc nevydělávaj, takže asi nebude stát o takovou zlatokopku jako jsi ty. Uteče od tebe jako táta!“ „Co si to dovoluješ?!“ Přilítla mi facka. Ještě nikdy mě neuhodila. Zaskočeně jsem se na ní podívala. Pak jsem si vzala věci, odešla jsem z domu a práskla za sebou dveřmi. „Ahoj Honzo. Budu tam za deset minut ano?“

„Ahoj. Díky. Už ti to prostě musim říct,“ řekl mi  hnedka co jsem přišla. Stoupla jsem si proti němu se založenýma rukama. „Tak povídej.“ Můj hlas byl stejně chladný jako mráz, co mi běhal po zádech. Konečně se dozvím, jak to bylo. Vlastně ani nevím, jestli to chci vědět. „Dobře. Uff… Tohle je těžký. Jednou jsme se s Filipem sešli, že pokecáme. A řeč tak nějak padla na tebe. Vyšlo najevo, že je do tebe Filip zamilovanej a já- já taky. Proto jsme spolu nemluvili. Pak za mnou ale přišel a řekl mi, že bude lepší, když se nebudeme bavit ani jeden ani s tebou a zapomeneme na tebe. Proto tě jen tak bez vysvětlení opustil. A do toho se mu rozváděli rodiče. Bylo to vážně špatný, hádali se o něj, i s nim, jeho táta ho i bil. Utekl z domova. Ale hnedka za dva dny si ho táta našel a seřezal ho jako koně. Byl z toho úplně na dně, začal pít. Už to nemohl snést, a proto…proto…“ Nedokázal to doříct. Oba jsme začali hrozně brečet. „Chceš- chceš tím říct, že za to částečně můžu i já?“

Rozvzlykala jsem se ještě víc. „Ne, ty za nic nemůžeš. Vždyť kdo by se do tebe nezamiloval…“ Začala jsem se třást. Honza mě objal. Cítila jsem teplo jeho těla, slyšela jsem jeho přerývaný dech… „Nikdy mě to nepřešlo. Pořád tě miluju,“ zašeptal. Díval se na mě svým pronikavým, upřímným pohledem. „Mě to taky nepřešlo. A ani nepřejde.“ Konečně jsem mohla říct pravdu. Pět let jsem to v sobě dusila. Dívala jsem se do jeho modrých očí, byl čím dál tím blíž…

„Proč jsi utekla z domu?“ Byla půlnoc. Seděli jsme vedle sebe a on mě jednou rukou objímal kolem ramen. „Kvůli Troškovi.“ „Co s tím má společnýho?“ „Moje máma s nim chodí. Dneska jsem to zjistila. Pohádali se, a proto mě dneska tak vydusil.“ „Ten je hroznej! Takhle si na tebe zasednout kvůli jedný hádce!“ „Žejo. Nenávidim ho. Chtěla bych, abych ho vůbec nepoznala.“ Chvíli jsme mlčeli a poslouchali ohlušující ticho. „Chceš abych ho zmlátil?“ Řekl přesvědčeným hlasem.

Milan

Nechápu, jak je vůbec možné, že uvíznu ve škole až do dvanácti? Zamykal jsem dveře od kabinetu a přemýšlel kudy půjdu domů. Hlavním vchodem je to příjemnější, ale zase přes dvůr je to kratší a já chci být brzy doma. Vyšel jsem na dvůr a nadechl jsem se nočního vzduchu. Něco mě udeřilo do obličeje tak nečekaně, že jsem se svalil na zem. Do pusy se mi navalia horká krev. Myslel jsem, že to tím skončilo, ale pak jsem ucítil, jak do mě někdo kope tvrdou botou. Každičký sval jsem měl v křeči a můj obličej byl celý od krve… Neznámá pěst mě udeřila do břicha. Vše se mi začalo ztrácet v mlze a bolest byla tak silná, jakoby na každý můj nerv byla napojená elektřina. Člověk konečně přestal. Začal jsem vidět trochu lépe. Objevily se přede mnou dvě postavy. Jedna byla rozmazaná a nejasná, ale druhá mi byla povědomá. „Simono,“ řekl jsem z posledních sil, „potřebuju pomoc!“ Na víc jsem se nezmohl. Znovu jsem otevřel oči a namísto ustaraného obličeje jsem viděl znechucený úšklebek. Pohrdavě se na mně podívala a společně s druhou osobou odešla rychlým, vítězoslavným krokem.

Následující povídka byla zaslána do literární soutěže: „Zpátky do školy,“ která se uskutečnila na našem partnerském serveru Vybíráme školu. Autor: Hana Sršňová – Gymnázium Na Pražačce

Jak se Ti líbil článek?
[Celkem: 0 Průměr: 0]
The following two tabs change content below.
Externí spolupráce

Externí spolupráce

Tento autor není stálým členem redakce Prasklé mouchy. Jedná se také o spolupracovníky, kteří byli již v minulosti součástí redakčního týmu, ale v této činnosti již nepokračují nebo se z časových důvodů nemohou na další tvorbě podílet.
Externí spolupráce

Poslední od: Externí spolupráce (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na