Jak jsme kupovali pejska

Jmenuji se Alenka a bydlím s rodiči, bráškou a dědečkem na kraji malého města. Je to klidné a udržované městečko, do lesa pár kroků, v létě se chodíme koupat do rybníka, prostě klid.

Je u nás takový klid, že to občas někoho k vzteku přinutí.

Naposledy dědeček. Od té doby, co umřela babička, nikdo mu nenadává, nezakazuje mu chodit do hospody, nepřepíná mu programy na televizi, dokonce ani bít ho nikdo nemá v plánu. Takže dědeček před časem bouchnul jako Černobyl a oznámil nám, že si pořídí psa. Fotr, coby zeťák, cosi zamručel o pomatenejch dědcích, matka se cosi snažila hodit na mě a na bráchu, jako že alergie a že nás pokouše, psa měla na mysli, bratr zajódloval cosi o zablešenejch amrdólech, co mu budou řvát do poslechu skupiny Root a já radši držela pysk. Chtěla jsem chodit do kina a na dýzu a vůbec tam, kam mohly ostatní holky. Ne kvůli nim, no teda taky, ale hrozně se mi líbil Dušan z devítky. Ten jezdil vedle do velkýho města do Dance Paradise Club, a to byla teda pořádná dýza, ne ty školní slavnosti u nás v Sokolovně.

Dušan je jako fakt cool.

Nakonec slovo dalo slovo, či spíše, maminka svolila, a jednoho sobotního dopoledne jsme se vydali shánět pejska. Dědeček se nadrženě ptal, kamže ho půjdem koupit. Jakmile otec zaslechl slovo „koupit“, nepříčetně zbrunátněl a začal vykřikovat cosi o žrádle, registraci, sraní a vydejchávání vzduchu. Brácha si s pubošským nadhledem vytočil stereo na full level, a rázem celá ves věděla, že „Černou nocí řítí se sedm černých jezdců na sedmi černých koních“. A teď byl čas na matce, aby bouchla. Vyřítila se za bratrem do jeho černou barvou pomalovaného království a za víceméně neartikulovaného jekotu vyrvala mu stereo ze zásuvky. V agonii nepostřehla, že bratr si rychle šel odpálit na balkon špeka, na mě stihla cosi zapištět, něco o taky držení huby a vrátila se zúčtovat s fotrem.

„Tak podívej, Heřmane!! Dědeček je starej, no že jo, tatínku, a ty se zkrátka sebereš, vytáhneš auto, a jedem!! Nebo víš, co nebude??“

„Pojedeme, ale někam do útulku!! Nebudu vyhazovat prachy za nějakýho přiblblýho untrgátra!!“

Matka si v tu chvíli vzpomněla, že se jí ve městě minulý týden líbily boty a zněžnela: „No vidíš, tatínku, jakej umíš bejt, když jde o dědečka…“

Děd si konsternovaně odfrkl a vyrázoval na dvorek, čímž se snažil naznačit, že to, že se začne něco dít, už je pozdě.

„Co je to za puch??“ zaryčela matka podezřívavě, když spěchala vytáhnout z pokojíčku bratra.

„Kolínská,“ zakejhal bratr a já se chytla za ksicht. Hned jsem vyfásla jednu po kebuli. „Vy jste tady něco hulili!!“

„No dovol, mami,“dovolila jsem si dotčeně odseknout. Bratr vše přešel grófským mlčením, vymotal z chuchvalce oblečení křiváka a klidným krokem se vydal za dědečkem.

„A zouvat se budeš, to ti povídám!!“ Bratrovo burácivé říhnutí, doprovázené ozvěnou ze schodiště, bylo jí celkem jasnou odpovědí. Do toho se odkudsi přikolíbal otec.

„Kde jsou moje trenýrky??“ Cítila jsem, kterak se matka začíná propadat do bezedné agonie. „Co ty, kam jdeš??“ zaječela za mnou, když jsem se snažila urychleně vyklidit prostor.

„Jedeme kupovat pejska, ne,“ medovým hláskem připomněla jsem matce.

„Žádnýho do prdele zkurvenýho čokla kupovat hergot nebudem!!“ bouchnul pro změnu otec. Trenýrky přestal řešit a cválal za mnou ven z baráku.

„Co na mě řveš,“ ržála matka, která si pozvolna začínala uvědomovat, že v domě zůstala sama.

Když za sebou zavírala branku, už jsme čekali v autě. Otec zarytě mlčel, bratr si hrál s pentagramem na krku a já se snažila komunikovat s dědečkem, který trůnil mezi mnou a bratrem na zadním sedadle. Táta nás odmalička učil, že sedadlo smrti je pro maminku.

„Dědečku, a jakej by měl bejt, ten pejsek? Velkej, malej?“

„Inu, děvenko, mně je to fuk. Aby se ke mně hodil. Aby byl něco jako já.“

Měla jsem zase co dělat, abych nevyprskla smíchy. Otec za volantem zakoulel očima a bylo mi jasné, co se mu honí hlavou. Měl po tomto dědečkově výroku o pejskovi jasnou představu.

Maminka zacloumala dveřmi a posadila se na sedadlo k otci. „Tak jedem, konečně, už…“

„Ty sis konečně všimla, že auto lítat neumí??“ zahlásil otec s předstíraným potěšením v hlase a vzpurně dupnul na pedál. Mamince se zvrátila hlava dozadu, neočekávala zrychlení a dědeček vypískl a cvrnknul si do textilu.

Cesta do útulku proběhla za mrazivého mlčení. Byla jsem vlastně ráda, že jsou zticha. Na začátek dne toho doopravdy bylo až dost. Já o tom snad jednou budu muset napsat román, říkala jsem si. Bratr seděl, hrál si s pentagramem. Dědeček seděl, tvářil se jak na oběžný dráze. Matka seděla, vrhala na fotra zlostné pohledy a fotr řídil, a předstíral, že je někdo úplně jiný. Já seděla a myslela jsem na Dušana. Co asi teď dělá a jestli třeba myslí na mě, alespoň někdy, teda. Říkal nám, holkám z osmý třídy, cácorky. Nevěděla jsem přesně, co to znamená, ale určitě něco moc hezkýho, protože se u toho vždycky strašně chechtal. Hrozně mu to seklo a já bych to jeho chechtání mohla poslouchat donekonečna. Jenomže pak vždycky popadnul tu svoji husu od něho z Béčka za tu její telecí prdel a šli spolu někam pryč. A já pak vždycky stála a přemýšlela jsem, jaký by to asi bylo, moct jít taky na diskotéku a tam to rozject a pořádně to tý krávě ukázat. Že je Dušan jenom můj.

Otec zastavil a vylezl z auta. Byli jsme u cíle. Útulek „PSÍ RÁJ“. Otec se mimovolně zakuckal a bylo víc než evidentní, jakej ten název udělal na něho dojem. Vůbec bylo zřejmé, že se cítí být pánem situace.

„Andulo, zamkni pak auto,“ hodil mi klíče a zmáčknul zvonek. Čekala jsem spoustu psího štěkotu coby odezvu, ale nestalo se vůbec nic. Akorát dědeček přeslabikoval se zalíbením v hlase: „Psí ráj, hmmm…“ Fotr se stále snažil působit dojmem, že tu vůbec není a matka po něm napruzeně loupala pohledem. Bratr žmoulal pentagram.

Dveře se se skřípěním otevřely a z nich na nás zvědavě pokukovala paní v nejlepších letech, nějakej ten páteček víc, než matka. „Dobrý den,“ pravila. „Budete mít přání??“

„Dobrý den,“ odpověděl otec. „Věřte tomu, nebo ne, my sháníme psa.“ Bylo jasné, že by paní nejraději upozornil ohledně překvapivosti svého požadavku, ale schoval si to.

„Tak pojďte dál, no pojďte,“ lákala nás jak Baba Jaga na lopatu. Bratr sevřel pentagram o něco silněji, než obvykle. Situace zaváněla temnotou. „Pejsek, nebo fenečka??“

„Čert ví,“ opáčil otec. Bratr se naježil. V partě měl přezdívku Čert. „Dědeček si to vymyslel. Jak, dědečku??“

„Co, jak??“ Dědeček ještě očividně nesestoupal z orbitu.

„Pejsek, krucinál,“ děl otec s nevalným nadšením v hlase. „Budete chtít psa, nebo fenu??“

„To je jedno, synku. Hlavně, když bude hodnej.“

„Tady máme hodný všechny pejsky,“ děla Baba Jaga podbízivě. Bratr pozdvihl levé obočí, já se soustrastně usmála a matka se snažila tvářit neutrálně. Dědeček civěl úměrně věku a z otce čišel čím dál větší chlad. Bylo jasné, že už se vidí s Gambáčem u fudbalu.

„Tati, malej, nebo velkej??“ vložila se do děje matka. „A čehopak, holčičko??“ opáčil dědeček.

„Pejsek, přece. Přijeli jsme si sem vybrat pejska.“ Matka předstírala trpělivost. Tatínek pro jistotu poodešel.

„Jo, pejsek. Inu, takovej, jako já. Ani velkej, ani malej. Ani starej, ani mladej. Abysme si zkrátka rozuměli.“ To už jsem i já začínala mít pocit, že se na nás dědeček docela dost vaří.

Mezitím jsme dokráčeli mezi kotce se psy. Bylo jich tu jak na hlaváku po amině. „Jakou barvu by měl mít? A chlupy? Dlouhý, krátký?“ převzala Baba Jaga štafetu.“

„Proč je to tu samej čokl??“ překvapeně vydechl dědeček. Chytla jsem se za držku a otci se podlomila kolena. „Přišel jsi si vybrat pejska, tatínku.“ Maminka se snažila zachránit situaci.

„Jo, pejska. A co s ním?“ Dědeček vypadal překvapeně.

„Jakou má mít barvu?“ Matka už taky zvyšovala obrátky.

„Co, krucinál?“ zažvatlal dědeček.

„Pejsek!!“ zanyli jsme všichni jak jeden včetně Baby Jagy.

„Jo tén!! Ale, to je mi egál. Hlavně, když bude hodnej,“ uvedl dědeček věci na pravou míru. Šťouchla jsem do bratra a pokynula hlavou směrem k otci. Stál, nebo se spíš snažil stát zády k nám, přidržoval se mříže kotce, z něhož na něho nasraně vrčel nějakej amrdól a snažil se respirovat. Volnou rukou šmejdil po kapsách. Hledal Nitrák.

Baba Jaga zpozorněla: „Ale podívejte, pan tatínek už Vám možná pejska vybral! Pojďte se podívat!“ Odstrčila od klece kolabujícího otce a nahnala nás před kotec. Čokl v kleci vrčel a nevraživě nás pozoroval.

„Můj bože, ten je hnusnej!!“ zhrozila se matka.

„Odpornej,“ pravila jsem já.

Pentagram na bratrově hrudi se jasně rozzářil.

„Ale, co to nevidím? Nefalšovaná prašivina!“ Otec náhle ožil.

„A jak smrdí,“ zašvitořil dědeček potěšeně. Všichni jsme se na něho překvapeně podívali. Jak by taky ne. S vyjadřováním kladných emocí to dědeček rozhodně nepřeháněl.

Bylo jasné, že je pejsek náš. Jasná byla ovšem i Baba Jaga. Chvíli lapala po dechu, pak obrátila oči v sloup a šla k zemi.

„Já pořád říkám, v práci by se chlastat nemělo,“ zhodnotil situaci tatínek.

Vypáčili jsme čpící a urputně se bránící obludu z klece a slavnostně ji oddeportovali domů. Mise splněna, pejsek je náš.

Haf, haf.

Zdroj: vlastní Foto: flog.pavda.sk

64 x zobrazeno CELKEM (od 1.8.2017), 2 x DNES

Jak se Ti líbil článek?
[Celkem: 0 Průměr: 0]
The following two tabs change content below.
Fanda Asser

Fanda Asser

František je muzikant tělem i duší a svého času šmidlal také na housle, teď již válí pouze na kejtru. S Michalem Cosmosem navštěvoval hudební školu a kdysi dávno si spolu zabrnkali několik nestydatých písní. Občas se věnuje také literární tůře. Věří, že vždycky může být hůře.
Fanda Asser

Poslední od: Fanda Asser (všechny)

ZÍTRA VYSÍLÁME:

Napsat komentář