Hudba a filozofie

Cílem tohoto článku je zamyslet se nad vztahem filozofie a hudby, jako z mého pohledu, nejzajímavější umělecké disciplíny. Za konkrétní příklad jejich vzájemného propojení jsem zvolil vliv Arthura Schopenhauera na dílo a myšlení Richarda Wagnera. Práci jsem zároveň pojal jako vymezení svého osobního vztahu k procesu hudební tvorby, coby filozofického aspektu mého života a jeho roli v něm.

1. Mé filozofické vnímání hudby

Usedám ke klavíru a čekám. Čekám na tu vhodnou chvíli, kdy budu moci obnažit klaviaturu a dotknout se tónů. Mám svůj rituál a čekání je jeho nedílnou součástí. Než začnu hrát, potřebuji ticho. Ticho v mé duši, o kterém mi snad ani mluvit nepřísluší, je klidnou koncentrací, do které se pomalu vkrádá nápad. Melodie, kterou ještě neznám. Je má? Nebo jsem ji už někde slyšel? Bojím se ji zahrát a tak o ní nejprve přemýšlím. V duchu si ji přehrávám a slyším její vlnění. Akustika mé duše ji dává vyniknout ještě dříve, než zazní jediný skutečný tón. Rozeznávám každý nástroj, který se najednou objevuje, a poslouchám velmi pozorně. S velkou zvědavostí se nechávám unést hudební myšlenkou, o které vlastně nic nevím.

Odkud ses vzala? Odkud ke mně přicházíš? Jsi výplodem mé fantazie, vzpomínkou či vyšším voláním? Jsi mojí milenkou nebo zklamáním? Jsi jenom nápadem, kterému se nebráním? Jsi pouze náhodným výběrem zvuků v mé hlavě nebo jsi odrazem emocí, znějícím pronikavě? Cítím tvůj rytmus a tiše ho vnímám. Ten prožitek je nesdělitelný a nepřenosný a jsem jím doslova pohlcen. Odkud ses jen vzala?!

Slyším melodii, ale kdo mi ji vlastně hraje? Můj vnitřní zápas o pochopení vzniku a realizace představ hudebního nápadu je celoživotní otázkou, která se nedá zodpovědět jednoznačně. Svoji povahou zasahuje do nejrůznějších oblastí chápání či interpretací lidské duše. Například psychoanalytikové upozorňují, že rozhodující funkci během tvůrčího hudebního procesu má nevědomí, fantazijní složky a citový přetlak . Každý interpret však vykládá složitost zvukové kompozice po svém a přesto mi nepřijdou jednotlivé odlišnosti ve vzájemném rozporu. Za jakých okolností se zrodí hudební myšlenka a co všechno ovlivňuje její podobu? Zdá se mi to jako bezbřehé a v podstatě velmi individuální téma, do kterého cítím potřebu, jako autor hudebního díla, vstoupit.

Svoji osobní zkušenost s návalem kreativity a vědomým pozorováním přicházejícího nápadu, mívám často spojenu s konkrétním druhem inspirace a emocionálním vzrušením. Často jsem klavíru svěřil své radosti, ale i obavy a těžko definovatelné dojmy z nejrůznějších životních událostí a změn. Vždycky jsem od svého nástroje odcházel spokojenější, vyrovnanější a jako bych sám sobě rozuměl o něco více. Jako bych ve své hudbě našel prostředek komunikace se sebou samým a dokázal si lépe uvědomit smysl nedávných prožitků. Někdy se ve svých vzpomínkách k některým dokonce záměrně vracím, abych vznikající skladbou jejich vnímání ještě více umocnil. Tento zvláštní dialog mezi mým nitrem a rodícím se hudebním tématem, považuji za zcela mimořádný způsob svého vlastního hledání smyslu a podstaty života.

Často je mi hudba východiskem z frustrace, způsobenou nemožností (a připouštím, že třeba i neschopností) verbálního vyjádření nevyjádřitelného. Někdy mívám pocit, že slova zkrátka nestačí a omezují mě svým významem, kontextem ve kterém je používám a hudba je tím, co mne z tohoto žaláře osvobozuje! Špatně zvoleným slovem se dá ublížit daleko více, než špatně zahranou skladbou a naopak citlivá harmonie může potěšit mnohem upřímněji, než věta: „Mám tě rád.“ Odmítám hudbu vnímat jakožto objekt zkoumání hudebně teoretického, ale díky svým vlastním prožitkům, raději jakožto objekt zkoumání filozofického.

Usedám ke klavíru a místo not si pokládám na stojan staré fotografie nebo obrazy, které ve mně vyvolávají nové hudební představy. Vím, že jsou chvíle, kdy se cítím zcela přesahován vlastní tvorbou a neumím odhadnout, jak dopadnou např. spontánní improvizace nebo konkrétní variace nového nápadu. Člověk, který hudbu poznal jen z pozice posluchače, ale nikdy nezažil podobné tvůrčí nutkání, může jen částečně sdílet moji rovinu nazírání tohoto fenoménu, který považuji za možný nástroj poznání.

2. Schopenhauer a já

Z pohledu filozoficko-historického je mi nejvíce blízký přístup a vztah k hudbě Arthura Schopenhauera, který ji vyvýšil nad všechna ostatní umění. Jeho pojetí hudby, jako vyjádření niterného jsoucna či existenciální pravdy, mě oslovuje zejména z toho důvodu, že tóny rovněž považuji za zcela jedinečný univerzální jazyk, který je intelektu nepřístupný. Schopenhauerovo chápání uměleckého zážitku jako dalšího způsobu vytržení z vlastního já a ponoření se do uměleckého díla, je mému prožitku z tvorby důvěrně známé, stejně jako pocit zastavení času nebo jakéhosi vytržení z časoprostoru. V rámci ponoření se do uměleckého díla se totiž odosobňuji od místa a času. Přestávám dokonce vnímat svoji roli jako autora skladby či jejího interpreta a nechávám se unášet pouze tím, co slyším a zároveň vytvářím. Cítím se odtržen od reality a nemohu nepřiznat, že jsem na tomto druhu odtržení vyloženě závislý.

Potřebuji se do tohoto stavu dostat pokaždé, když pozoruji vznikající hudební myšlenku jako touhu promluvit z nejskrytější hlubiny mé duše, která je nepřístupná racionálnímu uchopení a slovnímu vyjádření. Tento okamžik, kdy svůj nápad převádím z hlavy do skutečných tónů a dotýkám se klavíru, bych skoro přirovnal k nějakému druhu meditace, ve které si moje duše hraje sama se sebou, aniž by k tomu potřebovala mě samotného. Schopenhauerovo tvrzení, že člověk je ztělesněním metafyzické vůle a hudba je rovněž jejím projevem a má tudíž nejvyšší relevanci pro lidský život, je v souladu s mým osobním přesvědčením. „To značí, že hudba je tím, čím my sami jsme v našem nejniternějším bytí.“ (Novotná 2007: 6)

hudbafilo02

„Nejen filozofie, ale i krásná umění v podstatě pracují na řešení problému bytí. Neboť v každém duchu, který se jednou oddal čistě objektivnímu pozorování světa, jakkoliv to může být skryté a nevědomé, je úsilí pochopit pravou podstatu věcí, života, bytí.“ (Schopenhauer 1998: 297)

3. Schopenhauer a dílo Richarda Wagnera

Málokterý filozof věnoval tak velký prostor uvažování o hudbě a umění jako právě Arthur Schopenhauer, jehož filozofie dokonce přímo ovlivnila jeho mladšího současníka Richarda Wagnera. Wagner se s Schopenhauerovou filozofií seznámil v roce 1854, tedy až po své čtyřicítce a její poznání bylo spojeno s velkou názorovou změnou v jeho životě. Wagner se zamlada hlásil k hnutí Mladé Německo a upřednostňoval socialisticko-anarchistické politické ideje. V době, kdy poznal Schopenhauerovu filozofii, se také seznámil s Friedrichem Nietzschem, který jeho nadšení pro Schopenhauera sdílel a stal se také Wagnerovým důvěrným přítelem a obdivovatelem.

Wagner objevuje Schopenhauerovu filozofii v náročné době hledání nové životní a zároveň umělecké motivace; v době, kdy prožívá velké deprese. Tento nový filozofický směr mu v jeho dalším díle přinesl především nové sebenalezení. Vzhledem k tomu, že byl Wagner po celý svůj život velmi intelektuálně činný a věnoval svoji pozornost, kromě hudebních dějin či teorie, také obecným dějinám, politice, filozofii, literatuře a jazykům, byl také společensky činný a neúnavně se angažoval např. v politice. Veřejné záležitosti však po seznámení se s Schopenhauerovým dílem začal považovat za nepodstatné. Nešťastné události v lidském životě pak za nevyhnutelné a tudíž dochází ke shodným závěrům, že s některými životními zákonitostmi je nutné se prostě smířit a přestat toužit je změnit.

Takový, pro Wagnera jistě osvobozující, náhled nalezl již po prvním přečtení Schopenhauerova klíčového díla Svět jako vůle a představa, kterým byl doslova nadšen. Četl ho opakovaně a zároveň o něm diskutoval s přáteli. Byl znepokojen, jak málo je tento geniální filosof veřejně znám. Schopenhauerovo dílo pak doprovázelo Wagnera až do konce života a on filozofovi „nepřestal být vděčný“. Skladatel mu dokonce po přečtení jeho díla v září 1854 poslal výtisk své básně o Nibelunzích, doprovázený lístkem, na němž stálo jen „s obdivem“. (Wagner 1958: 140). Schopenhauer však na tento projev nezareagoval, ačkoli si báseň opatřil poznámkami a soukromě ji ocenil jako zajímavé dílo.

Pro Wagnera byla Schopenhauerova filozofie velmi osobní a citlivá. „Při čtení Schopenhauera jsem měl pocit, že tento druh filozofie by mohl napsat Wagner, kdyby se mu bylo dostalo nadání velkého filosofa místo velkého skladatele a dramatika, tolik stejných názorů je tam soustředěno. Je to, jestli to tak lze říci, přesně ta filozofie, kterou potřeboval.“ (Magee 2004: 123) Wagner díky Schopenhauerovi výrazně změnil svůj postoj revolucionáře a bojovníka za reformaci lidstva a jeho filozofií byl téměř posedlý. Dokonce si četl z jeho díla před spaním nebo meditoval nad četbou se svou druhou chotí Cosimou.

Schopenhauerova „pravda“ byla pro Wagnera stěžejní, a to především pro jeho hudební tvorbu. Úspěchy svých hudebních počinů spojoval s vlastním uspokojením z četby Schopenhauera. Zde však zřejmě nešlo o přímé působení Schopenhauera na Wagnerovu tvorbu, nýbrž se mohlo jednat o to, že se skladatel nechal inspirovat myslitelovými názory, které pak zaníceně ztotožňoval s těmi svými. Díky Schopenhauerovi mohl Wagner dojít k jisté tvůrčí svobodě, neboť přestal považovat hmotný svět za jedinou realitu a svoji roli jako umělce začal vidět z většího odstupu. Vymanil se ze svého vlastního „zajetí očekávání“ a přistoupil na Schopenhauerovu „rezignaci tužeb“. Tato proměna měla zásadní vliv na jeho teorii celkového uměleckého díla a jeho způsob komponování se osvobodil od vlastního teoretického bádání a nabral nový směr.

Wagnerova hudba odráží filozofovo východisko zřeknutí se vůle a mnozí posluchači ji odmítali právě pro její agresivní a sugestivní působení, neboť Wagner sám byl ztělesněnou vůlí a jeho panovačné, sugestivní a egoistické vystupování nemělo obdoby. Neustále po něčem toužil, o něco usiloval a svým uzurpátorským přístupem k životu si přivodil pouze soustavný stres a utrpení. Schopenhauerova filozofie mu pomohla vyrovnat se se sebou samým. „Přiznávám, že jsem ve svém životě došel až tam, kde mi jenom Schopenhauerova filosofie může dát plné uspokojení. Když jsem přijal bez výhrad jeho velmi závažné pravdy, co nejplněji jsem nasytil svou vnitřní potřebu, a přestože jsem veden směrem velice odlišným od mého dřívějšího zaměření, tato filosofie byla jediná, která souzněla s mým názorem na povahu světa, který není nic než utrpení.“ (Magee 2004: 172)

Po seznámení se Schopenhauerovým dílem napsal Wagner tři nové opery, v nichž jsou filozofovy myšlenky obsaženy jak v libretu, tak v hudebním zpracování. Jedná se o jeho vrcholná díla Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští a Parsifal. „Wagnerovi se podařilo aplikovat kantovsko-schopenhauerovskou metafyziku na teorii opery. To, co filozofové provedli in abstracto svou filozofií, to on jako tvořící umělec, učinil in concreto svou hudbou. Nebylo třeba vykonat víc.“ (Novotná 2007: 6)

4. Hudba a filozofie

Co je vlastně hudba? Toto slovo bychom klidně mohli zařadit mezi pojmy jako duše nebo vědomí. Pojmy velmi dobře známé, avšak svým způsobem tajemné a vědecky špatně uchopitelné. Hudbu a zejména pak svoji vlastní, vnímám jako osobní životní filozofii, byť obtížně definovatelnou. Hudba není přeci jen „zvuk v čase, který má nějakou estetickou hodnotu,“ jak ji můžeme obecně chápat. Hudba mne totiž často nutí k zamýšlení se nad otázkami pomíjivosti lidského života, jeho významu a smyslu. Prostřednictvím hudby lépe pozoruji své emoce nebo je zvládnu lépe uspořádat či pochopit. Díky mé přirozené schopnosti hudebního vyjadřování, jsem možná schopen vidět řadu věcí jinak a tuto vlastnost považuji za mimořádně pestré či dokonce melodické obohacení života. Hudba ve mně probouzí poetickou zvědavost, co nebo kdo je vlastně za ní?

Hudba byla vždy považována za možný nástroj poznání a vztah filozofie a hudby byl přirozenou součástí myšlenkového světa od antiky po raný novověk. V Bibli je psáno, že lidé kdysi mluvili stejným jazykem. Když pro vlastní slávu postavili Babylonskou věž, Bůh je za jejich pýchu potrestal zmatením jazyků. Hudba ale obsahuje všeobecně srozumitelné výrazové prostředky, jakými jsou rytmus, tempo, tón a melodie. Není už tato její charakteristika blízko k pojetí hudby jako univerzálního jazyka, který umí výjimečným způsobem překračovat různé druhy kultur?

hudbafilo03

Hudba může inspirovat v nejrůznějších oblastech a to s nejrůznějším efektem. Vyzývá k tomu, abychom vnímali a třeba se zaposlouchali až dovnitř svého nitra. Posluchač může být často velmi překvapen, kam se jeho poslechová zkušenost posune a jaké věci se k němu skrze sluch a určitou energii dostanou. Do jaké míry je vnímání hudby prospěšné lidské duši a v jaké souvislosti či míře jej můžeme přirovnat k porozumění vysoké filozofii, to mi nepřísluší jakkoliv odhadovat. Přesto je takové srovnání v mých očích lákavé, ačkoliv bezpochyby neslučitelné s mojí intelektuální kapacitou.

Ať už budeme hudbu vnímat jako filozofii či nikoliv, mohli bychom nalézt konsenzus alespoň v tom, že hudba v sobě má obrovskou moc a do „lidského sdělování“ přináší motiv nevšednosti, posvátnosti či výjimečnosti. I když bychom se bez ní asi obešli, život by již nebyl tak krásný.

„Hudba stojí stranou všech ostatních umění. Nepoznáváme v ní nápodoby, opakování nějaké ideje bytostí ve světě; přesto je tak velkým a nádherným uměním, působí tak mocně na hlubiny lidského nitra, je jím tak dokonale a hluboce chápána, jako zcela obecná řeč, jejíž zřetelnost dokonce překonává zřetelnost názorného světa.“ (Schopenhauer 1994: 63)

SEZNAM POUŽITÉ LITARATURY:

F. Sedlák, H. Váňová, Hudební psychologie pro učitele, Karolinum Press, 2013.
Novotná, L., Schopenhauerův vliv na myšlení a dílo Richarda Wagnera, Paideia: Philosophical E-journal Of Charles University ISSN 1214-8725 2007.
Magee, B., Wagner a filosofie, Praha, BB/art 2004.
Schopenhauer, A., Svět jako vůle a představa II, Pelhřimov, Nová tiskárna 1998.
Schopenhauer, A., Génius, umění, láska, světec, Olomouc, Votobia 1994.

Jak se Ti líbil článek?
[Celkem: 1 Průměr: 2]
The following two tabs change content below.
Michal cOsmOs

Michal cOsmOs

Narodil se v červnu 1980 ve Středních Čechách. V dubnu léta páně 1999 napraskl mouchu novinami o monitor a díky tomu se rozhodl pojmenovat vznikající internetový projekt tímto zvláštním slovním spojením. Má rád především hudbu (provozuje hru na klavír), film a je také vášnivým "hobby střelcem".
Michal cOsmOs

Poslední od: Michal cOsmOs (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na