Den trifidů

K této knize jsem se dostal na základě filmu Bílá tma (2008), který má sice na IMDb a ČSFD celkem nízká hodnocení, ale přesto mě snímek oslovil! Má totiž s knihou společný námět a na základě mé zmínky, že jde o velmi originální počin, mi Den trifidů byl také, mým tátou, doporučen. Knihu prý kdysi přečetl jedním dechem a pokud mě uchvátila Bílá tma, tak se mi Trifidi určitě zalíbí. Tip to byl vskutku skvělý, protože jsem byl od první chvíle napjatý, co se bude dít dále?

Pro stažení MP3 se nejprve přihlaš.

Jednoho dne, díky neznámým okolnostem, postihne většinu populace slepota a z ještě neznámějších důvodů jsou však někteří vůči těmto událostem imunní. Díky tomu si začnete opravdu silně uvědomovat, jaké to je štěstí – vidět! A zároveň velmi intenzivně vnímáte  skutečnost, že nevidomí lidé kolem nás jsou v “černé realitě” pořád.

Zatímco v současnosti jsou nevidomí v malém počtu (v ČR jde o číslo 15 000 a 2,4% jsou dokonce děti), kniha ukazuje, jak by se mohl vyvíjet chaos nastartovaný hromadnou slepotou. Den trifidů se z velké části zabývá morálními otázkami a schopností zorganizovat fungování menších skupin lidí, jejichž sociální rozdíly jdou, díky společnému problému, stranou. Události jsou pak dramatické především díky tomu, že nelze pomoci všem a je třeba volit zcela racionální kompromisy. Ty však nemohou být vždy v souladu s naším svědomím a díky tomu je zajímavé pozorovat, jak se postavy v knize budou rozhodovat a jak si své kroky obhájí sami před sebou.

Akčním prvkem v příběhu jsou potom samotní trifidi. Jedná se o zvláštní rostliny, které vykazují jisté známky inteligence a schopnosti komunikovat mezi sebou a to za jediným účelem: pořádně to lidskému druhu nandat! Mají totiž dlouhá chapadla se smrtícím jedem a přestože se pohybují relativně pomalu, chapadlo umí vymrštit až nebezpečně rychle. V kombinaci s tím, že se proti nim nevidomé obyvatelstvo zvládne mnohem hůře bránit, nabývá tato hrozba ještě větších rozměrů. Záhadné jsou také spekulace, do jaké míry spolu obě tyto události souvisí. Jejich objasnění však není to nejdůležitější. Nejdůležitější je přežít!

Nudných momentů je v knize opravdu minimum a zásadní jsou hlavně interakce mezi jednotlivými charaktery. Někoho mohou bezpochyby zaujmout také akční scény, kterých je, zejména ke konci děje, čím dál více. Spoilerovat nebudu a článek berte jako drobnou pozvánku k četbě, nikoliv jako plnohodnotnou recenzi. Možná jen prozradím, že pokud nemáte rádi otevřené konce, Den trifidů nechte klidně ležet v knihovně. A pokud se vám do čtení příliš nechce, ale námět vás zaujal, doporučím alespoň zmíněný snímek Bílá tma.

Z doslovu Františka Jungwirtha:

Je pravda, že zhruba devadesát procent science fiction, především západní, je komerce, okrajová literatura, kýč – jak uvádí jeden z významných amerických autorů a kritiků D. Knight. Ovšem v beletrii nebude tento poměr lepší. A. P. Kazancev, dnes osmdesátiletý nestor sovětské vědecko-fantastické literatury, velmi pregnantně řekl: “Jestliže science fiction vypráví o lidech a jejich charakterech, způsobu života, dostává se na úroveň umění… Je třeba vykreslit lidské charaktery, osudy, touhy nejen na pozadí toho, co existuje dnes a co líčí ostatní slovesní umělci, ale ukázat navíc i budoucí vývoj lidské společnosti, lidských charakterů a vztahů.”

John Wyndham měl za sebou už řadu experimentů, povídek na wellsovské “Rád bych věděl, co by se stalo, jestliže…”, když 6. 1. 1951 vyšla první z pěti částí Dne trifidů v americkém magazínu Collier’s. Tenký nános civilizace se rozpadá, když převážná většina lidí pojednou oslepne a objeví se nečekaný nepřítel, masožravá rostlina, schopná pohybu. Autor dosahuje působivého účinku tím, že zachovává rovnoměrné a uměřené tempo, pozoruje celý děj ze stanoviska jednoho z lidí, kteří nepřišli o zrak. Kritika tento román příliš nepochválila – science fiction procházela ještě údobími hrozeb z vesmíru; ale velký úspěch u čtenářů si vynutil řadu vydání a kniha byla vydána v několika desítkách jazyků.

Příroda je ve svých projevech nekonečná a v zásadě se může přihodit vše, co neodporuje přírodním zákonům. Předěl mezi zvířaty a rostlinami není tak jednoznačný, jak se obecně věří, a nejnovější výzkumy makromolekulární biologie už prokázaly možnost spojení živočišných buněk s rostlinnými, zatím pouze laboratorně. Wyndhamovo dílo je jedním z řady děl, zkoumajících v beletrizované, poutavé formě účinek změny životního prostředí, která nastala buď záměrně lidskou činností, nebo nepředvídaným souběhem vnějších vlivů na lidské vztahy. Opakuje se zde ta věčná otázka lidstvo a budoucnost, lidstvo a příroda.

Science fiction položila mnohé otázky, které podnítily fantazii vědců. Každý si utvořil jistou představu týkající se vzdálenější či bližší budoucnosti a hledá ve spisovateli člověka, který jeho představu rozvede, dá jí konkrétní rámec. Když tento obraz nenalezne, začne polemizovat. I takto čtená kniha splnila svůj účel – nutí k přemýšlení. Střetávání dvou názorů je vždy prospěšné, ať z něho vyjde vítězně kniha nebo čtenář. Můžeme zakončit slovy A. P. Kazanceva: “Vědecko-fantastická literatura pomáhá lidem snít. A bez snů nemůže být pokroku, nemůže být pohybu vpřed…”

John Wyndham:

Vlastním jménem John Wyndham Parkes Lucas Benyon Harris se narodil roku 1903 v anglické obci Knowle jako syn advokáta. Rané dětství prožil v birminghamské čtvrti Edgbaston. Když mu bylo osm let, jeho rodiče se rozvedli a on a jeho bratr Vivian Beynon Harris (stal se také spisovatelem) strávlii zbytek svého dětství v řadě internátních škol, ze kterých nejdéle pobyl v Bedales (v letech 1918-1921) poblíž Petersfieldu v Hampshire. Školu opustil v osmnácti letech a následně zkoušel studovat právo. Prošel pak řadou různých profesí (například práce na farmě nebo v reklamní agentuře), většinou se však spoléhal na finanční příspěvky od své rodiny.

Roku 1925 se začal živit psaním a prodal své první krátké povídky. Během třicátých let napsal pod různými pseudonymy (například jako John Beyon nebo John B. Harris) množství povídek pro americké pulpové magazíny. Kromě sci-fi psal i detektivní příběhy. Jeho práce se však nevymykaly z průmětu tehdejší produkce. V letech 1940 až 1943 pracoval jako civilní zaměstnanec pro britskou vládu v oblasti cenzury, poté narukoval do armády, sloužil v Royal Corps of Signals (spojaři) a zúčastnil se vylodění v Normandii. Po skončení války pokračoval v psaní, své povídky i romány vydával opět převážně na americkém trhu.

Inspirován úspěchem svého bratra, který měl vydané již čtyři knihy, změnil počátkem padesátých let styl a začal psát postapokalyptické romány. Hned první z nich, Den trifidů (1951, The Day of the Triffids), vydaný pod jménem John Wyndham, mu přinesl obrovský úspěch, kterého ve svých dalších dílech již nedosáhl. Během svého života napsal jako John Wyndham šest dalších sci-fi románů.

Roku 1963 se ve svých šedesáti letech oženil s Grace Wilsonovou, se kterou žil Petersfieldu v blízkosti areálu školy Bedales. Zemřel roku 1969 v Londýně. Svá díla psal jako vědeckofantastické morality, keré jsou pro svou angažovanost, humanismus a optimismus srovnávány s díly H. H. Wellse.

Zdroj: vlastní, Wikipedie, Den trifidů Foto: Nakladatelství BBart

The following two tabs change content below.
Michal cOsmOs

Michal cOsmOs

Narodil se v červnu 1980 ve Středních Čechách. V dubnu léta páně 1999 napraskl mouchu novinami o monitor a díky tomu se rozhodl pojmenovat vznikající internetový projekt tímto zvláštním slovním spojením. Má rád především hudbu (provozuje hru na klavír), film a je také vášnivým "hobby střelcem".
Michal cOsmOs

Poslední od: Michal cOsmOs (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na