Člověk a jeho postavení v kosmu

Tuto knihu asi jen těžko najdete na pultech knihkupectví, ačkoliv se jedná o velice zajímavou práci dvou přátel – Ing. Petra Srpa (narozen 25. prosince, tj. stejný den jako Isaac Newton, 1949; zemřel v minulém roce) a Miloše Žižky (narozen v roce 1953), kteří ji vydali vlastním nákladem v nakladatelství Onyx roku 1999. Jedná se o nový kosmologický model Člověk a jeho postavení v kosmu, aneb člověk k obrazu “Jeho”.

Předmluva:

Každý člověk a celé lidstvo se zajímá o své dějiny, budoucnost a smysl existence bytí. Obracíme se do minulosti abychom pochopily přítomnost a odhadli svoji budoucnost. Je naprosto zřejmé, že náš život závisí na životech v daleké minulosti starověkých civilizací, až vzdálených primitivních předků před miliony let. Tak bychom rádi pochopili vývoj života i celé naší planety a samozřejmě také celého kosmu. Těmto ušlechtilým cílům se věnují velké osobnosti naší historie a také se o ni zajímají i obyčejní lidé.

Začátky byly těžké a spíše spekulativní, než přišlo opravdové poznání od doby Galileovy. Radikální průlom provedla astronomie poznáním fyzikálních zákonitostí. Tento trend se nejvíce projevil ve dvacátém století, kdy bylo uskutečněno mnoho pozorování a nashromážděno mnoho informací ve všech prolínajících se vědních oborech.

Dějiny lidstva jsou dějinami poznávání přírody a tak dnes může člověk spojit dílčí poznatky v ucelený celek. Musíme si však uvědomit, že stupeň poznání se neustále vyvíjí, takže věda je v permanentní rekonstrukci. Jednotlivé hypotézy mezi sebou soupeří a jsou střídány stále novými. Některá poznání jako fyzikální zákony však mají svoji životnost již zajištěnu. Pokud jde pouze o teorie, tyto mají dobu životnosti různou, záleží na jejich logičnosti a elegantnosti řešení. Ona krása a harmonie jsou jedny z vlastností přírody. Známý fyzik Dirack prohlásil, že příroda nemůže být nikdy ošklivá!

Docházíme tak k přesvědčení, že vesmír je neobyčejně krásný a uspořádaný. Vždyť slouží i poezii jako např. našemu básníkovi Nerudovi v “Písních kosmických”. Člověku je vlastní rozum a cit, pak není důvodu, proč by nešlo o kosmické vlastnosti. V každém případě lze říci, že poznání se blíží pravdě, jestliže se jednotlivé poznatky sjednocují a navzájem doplňují, takže harmonii sami vytvářejí.

Zamyslíme-li se nad vesmírem, vybaví se nám nekonečno, nepochopitelno, tajemno a tak upadáme do své malosti a pocitu bezmocnosti. Tento pocit se nás zmocňuje i při chápání současných přírodních poznatků a proto si klademe zcela základní otázky:

“Co je vesmír”, “Co je prostor a čas”, “Jak vznikl vesmír”, “Jaké je postavení člověka ve vesmíru”, “Odkud jsme přišli a co tady chceme” atd., těchto jednoduchých otázek je mnoho a zdají se nám býti neřešitelné. V každém odvětví moderní vědy narážíme na hranice vlastní představivosti, schopnosti kombinovat fakta, omezenou kapacitu naší paměti a schopnosti vybavování poznatků. Vesmír je možná na tom ve srovnání s jinými obory dost dobře a jeví se nám přijatelně pochopitelný. Zřejmě jde o jakýsi uspokojující klam, neboť ve svém důsledku bude asi všeobsažný a tím pádem nejsložitější. Člověk ve svém poznání defakto skládá a srovnává střípky poznatků shromažďované celými civilizacemi. Až nakonec nalezne jednoduché zákonitosti, principy symetrie jež platí současně v mikrosvětě, našem světě a makrosvětě. Pocit štěstí při každém takovém objevu je nesdělitelný. Pocit pozorného čtenáře se pak může tomuto fantastickému stavu i přiblížit.

Na základě tohoto vědeckého názoru na svět postupně vznikala naše teorie. Tato naše práce se vyvíjela po celých 15 let. Započala silným impulsem a to nešťastným úmrtím mého syna Marka Srpa v roce 1983. Motivací se pak stala touha nalézt smysl života a objasnit tak i smrt.

Výchozím bodem se stala Horákova fyzika, kterou jsem studoval na vysoké škole. Podle jím obhajovaného Machova principu indukce setrvačných sil jsem si uvědomil, že pokud mě někdo roztočí se zavázanýma očima v kosmu, se závažím v rukou, budu cítit gravitační sílu mezi mnou a kosmem. Protože vesmír není statický, musí tato síla s ním pohybovat. My však víme, že vesmír expanduje. Jeho rychlost roste s poloměrem, takže vlastně zrychluje a proto na něj síla opravdu působí!

Svěřil jsem se s tímto nápadem dlouholetému kamarádovi a v té době spolupracovníkovi Miloši Žižkovi. Nápad se mu velice líbil a začali jsme jej spolu dále rozvíjet a hlavně filosoficko matematickou dedukcí podporovat důkazy. Dnes tuto práci předkládáme ve formě publikace čtenáři.

Po celou dobu naší práce nás vedla myšlenka vyjádřena citátem: “Pochopíme-li světlo, pak se nám rozsvítí.”

Ing. Petr Srp, Miloš Žižka

Ing. Petr Srp se od školních let zajímal o fyziku. Vystudoval ČVUT elektrotechnickou fakultu. Nějaký čas byl zaměstnán jako vědecký pracovník výzkumného ústavu. Poté pracoval jako středoškolský učitel fyziky a elektrotechniky. Z mládí má kamaráda Miloše Žižku se stejnými koníčky.

Miloš Žižka je absolventem SPŠ elektroenergetické. Zaměstnán v energetice jako technik. Zajímá se o celkovou přírodu “od A do Z”. Společně se zajímá o logické a hlavně matematicko-fyzikální problémy. Tímto šťastným spojením mohla vzniknout tato práce.

Publikace předpokládá čtenáře, který se o danou problematiku zajímá a má již určité vědomosti. V textu jsou použita matematická odvození, která jsou pouze pro odborníky jako důkaz, laik nechť věří pouze závěrům, ale samozřejmě autoři nepotlačují jeho osobní názor.

Z úvodu:

Má kosmologie něco společného s Bohem? Může nějak obohatit naše životy?

Fyzikové a teologové často tvrdí, že náboženství a věda jsou dvě oddělené oblasti, obojí má opodstatnění v rámci své domény a je podřízeno svému vlastnímu souboru zákonů. Účelem vědy je zkoumat přírodu, zatím co účelem náboženství je pěstovat spiritualitu tj. duševno a etiku tj. morálku. Nicméně otázka: “Jak vznikl svět?” je živá v obou oborech, protože je to jedna ze základních lidských otázek, jedna z těch, nad kterými si lámeme hlavu od chvíle, kdy lidské vědomí dosáhlo takového stupně vývoje, že bylo schopno respektovat samo sebe i vesmír.

Říká se, že věda demistifikuje přírodu, ovšem vědci zkoumající hraniční jevy jsou uneseni elegancí a harmonií přírody. Tím, že odhaluje záhady všehomíru a dešifruje vesmírný kód, věda evokuje zázrak. Einstein říkal, že na přírodě je nejfantastičtější, že je poznatelná. Nesmíme zapomenout i na Aristotelova slova, že příroda je první náměstek Boha. Proto stále fyzikové pátrají po symetrii, ukryté ve změti každodenní reality. Sní o nalezení rovnic, které spojí zdánlivě odlišné přírodní síly. Také duchovní hledání, svým vlastním způsobem, mapuje směry, které vedou skrze mnohost k jednotě celku. Jsme zde nekonečně malá, přece však součást čehosi nesmírného. Uvědomujeme si to a snažíme se to pochopit.

Na této cestě jsou spiritualita a věda dvěma nástroji porozumění. Jejich přístupy k otázce našeho vzniku se liší, a neměly by být směšovány, každý má opodstatnění v rámci své domény. Někdy ovšem jejich názory rezonují. Vnímáme-li tyto rezonance, naše porozumění se prohlubuje, protože je syceno rozumem a citem. Nesmí však býti zavádějící, proto vědecké poznání má v moderním světě svoji prioritu.

Extrapolace našich fyzikálních znalostí na celý vesmír je ovšem riskantní počínání. Jedna vůbec nevíme zda se ve velkých měřítkách prostoru a času neuplatňují fyzikální principy, které jsme dosud neobjevili, a jednak musíme připustit, že jevy, které jsou v měřítkách Země či sluneční soustavy zdánlivě podružné mohou nabít zcela zásadního významu pro galaxie a vesmír vůbec. Dostáváme se tak k problémům, kterými se zabývá jedna z nejobtížnějších disciplín astronomie tj. kosmologie…

The following two tabs change content below.
Michal cOsmOs

Michal cOsmOs

Narodil se v červnu 1980 ve Středních Čechách. V dubnu léta páně 1999 napraskl mouchu novinami o monitor a díky tomu se rozhodl pojmenovat vznikající internetový projekt tímto zvláštním slovním spojením. Má rád především hudbu (provozuje hru na klavír), film a je také vášnivým "hobby střelcem".
Michal cOsmOs

Poslední od: Michal cOsmOs (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na