Byli jednou dva písaři

Proč alespoň jednou za život vidět tento seriál československé televize z roku 1972? Jako velký fanoušek tohoto díla vám nabídnu hned několik odpovědí. Za prvé jde o jedinečný a neopakovatelný humor pánů Horníčka a Sováka, který v dnešní době zkrátka nemá obdoby. Za druhé je zcela mimořádnou ukázkou herecké improvizace, která je velkou třešní na dortu skvělého příběhu, který scénáristicky uchopil Jaroslav Dietl. Dnešní článek budiž připomenutím dvou písařů, kteří se jednoho odpoledne setkají na lavičce v parku, aby zjistili, kolik toho vlastně mají společného.

Pokud začnete číst knihu Bouvard a Pécuchet spisovatele Gustava Flauberta až potom, co si oblíbíte seriál, neuděláte nejlépe. Seriálová verze příběhu je totiž z velké části postavena na osobnostech a improvizaci představitelů hlavních rolí, takže s knižní předlohou je spojena pouze tématicky. Budete-li tedy očekávat od knihy totéž co od seriálu, přijde zcela jistě zklamání. Přesto je knížka napsána velice hezky, ačkoliv se může zdát občas zdlouhavá a nudná, mohla by být skvělým doplňkem k televiznímu seriálu, který se výrazným způsobem zapsal do české kinematografie.

Některé vtipné dialogy v podání Miroslava Horníčka a Jiřího Sováka dokonce zlidověly a svým půvabem dodnes oslovují všechny generace. O zfilmování románu snil Miroslav Horníček velmi dlouhou dobu, ale cesta za vysněným cílem jednoduchá nebyla. Televize do projektu nechtěla ze začátku vůbec jít, až se do nelehké situace vložil Jiří Sovák, který to s komunisty uměl a věděl koho oslovit. Tehdy se stal čerstvým držitelem titulu zasloužilého umělce a šance prosadit společný záměr se tak nakonec proměnila ve skutečnost.

pisari02

Scénář, který napsal Jaroslav Dietl, byl sice připravený, ale oba herci měli naprosto volné ruce v tom, jak si s námětem poradí. Horníček v této souvislosti tehdy uvedl: „Postavil nám takovou psí boudu, ve které jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. A my jsme dělali. Neexistovaly žádné texty, všechny dialogy byly o improvizaci.”

Bohužel bylo natáčení seriálu spojeno s velkou tragédií, kdy právě Miroslav Horníček přišel o syna. Ten za ním pravidelně jezdil, aby svého tátu sledoval při práci. Během jedné své procházky po okolí však dostal epileptický záchvat a spadl do vody malého rybníka. Přestože bylo na dně zhruba jen patnáct centimetrů vody, jeho volání o pomoc nikdo neslyšel a Honzík se utopil. Ačkoliv byl Horníček z této události psychicky zničený, zachoval se jako profesionál a seriál nakonec dotočil.

Společně s Jiřím Sovákem nám tak zanechal jedinečný skvost, který mě osobně nikdy neomrzí a často se k němu vracím. Tento laskavý seriál má pouze jedinou vadu – že nemá více dílů. Buďme rádi alespoň za těch krásných deset, které vlastně vznikaly na počátku jednoho z našich celonárodních nejtěžších období – období normalizace, kdy cenzura pracovala na plné obrátky a nesmělo se psát ani točit téměř o ničem.

pisari03

Bylo třiatřicetistupňové vedro a Bourbonský bulvár byl úplně pustý. O kousek níž se táhla přímka Svatomartinského průplavu, uzavřeného dvěma stavidly, s vodou jako inkoust. Uprostřed stála loď plná dříví a na srázném břehu dvě řady sudů. Za průplavem, mezi domy oddělenými ohradami, byly jako vykrojeny ultramarínové kusy vysokého čistého nebe, bílá průčelí, břidlicové střechy a žulové nábřeží oslňovaly odleskem slunce. Horkým vzduchem se zdaleka nesl nejasný hluk; a všechno bylo jako ospalé nedělní nečinností i tesknotou letních dnů.

pisar04Objevili se dva muži. Jeden přicházel od Bastily, druhý od Botanické zahrady. Ten větší v plátěných šatech šel s kloboukem v týle, s rozepjatou vestou a s kravatou v ruce. Menší, jehož tělo se ztrácelo v kaštanovém redingtonu, skláněl hlavu pod čepicí se špičatým štítkem. Když došli doprostřed bulváru, usedli v touž chvíli na touž lavičku. Aby si otřeli čelo, sejmuli klobouky a položili je vedle sebe; a malý muž spatřil vepsáno v klobouku svého souseda: Bouvard; ten zas snadno rozluštil v čepici podivína v redingtonu jméno Pécuchet.

“Vida,” řekl, “měli jsme stejný nápad vepsat si jméno do klobouku.”
“Inu ano, mohli by mi čepici v kanceláři vzít!”
“Jako mně, jsem taky úředník.”
Tu na sebe pohlédli. Bouvardovo přívětivé vzezření ihned Pécucheta okouzlilo. Jeho modravé oči, stále přimhouřené, usmívaly se v ruměném obličeji. Kalhoty se širokým zapínáním, které se varhanily dole na střevících z bobří kůže, mu pevně obepínaly břicho, až se mu košile nad pasem nadouvala; a jeho světlé vlasy přirozeně zvlněné do lehkých kučer působily jaksi dětsky. (Ukázka z knihy Bouvard a Pécuchet)

pisar05Společensko-satirický román Bouvard a Pécuchet je poslední, nedokončené dílo francouzského prozaika Gustava Flauberta (1821-1880). Jde o příběhy dvou vysloužilých písařů, kteří se odstěhovali na venkov a na stará kolena se chtěli věnovat svým koníčkům. Francie, 19. století: Na lavičce v parku se setkají dva postarší pánové Bouvard a Pécuchet. Zapovídají se a zjistí, že jsou oba písaři a mají necelý měsíc do penze. Kromě toho je pojí společné zájmy o vědu, literaturu a umění. Když pak Bouvardovi zemře kmotr a odkáže mu velkorysou částku, vzpomene si na svého přítele, zakoupí statek na venkově a oba tam odjedou oddávat se vědám. Jejich diletantské pokusy pěstovat melouny, konzervovat jídlo nebo rozbít atom končí obvykle naprostou katastrofou, staříci přesto nepolevují a žijí životem, po jakém vždy toužili.

Jak se Ti líbil článek?
[Celkem: 1 Průměr: 1]
The following two tabs change content below.
Michal cOsmOs

Michal cOsmOs

Narodil se v červnu 1980 ve Středních Čechách. V dubnu léta páně 1999 napraskl mouchu novinami o monitor a díky tomu se rozhodl pojmenovat vznikající internetový projekt tímto zvláštním slovním spojením. Má rád především hudbu (provozuje hru na klavír), film a je také vášnivým "hobby střelcem".
Michal cOsmOs

Poslední od: Michal cOsmOs (všechny)

Komentujte

  Sledovat diskuzi  
Upozornit na