Amelie z Montmartru

Nevím proč, ale vždycky čtu raději recenze filmů až poté, co je sám shlédnu. Dostat se k nějakému snímku a předem netušit, co se bude dít, nemít ponětí o názorech rozličných filmových kritiků – tak tohle mi připadá daleko upřímnější a zajímavější, než sledovat film s podvědomým očekáváním něčeho více nebo snad méně takového či makového a neubránit se ovlivněnému hodnocení, jestli to skutečně bylo tak skvělé nebo ne…

Taková zaujatost je přeci jen zbytečná a mě vyloženě brání vychutnat si film úplně a pouze tak, jak ke mně přichází on sám… Zjistil jsem, že mne pak mnohem víc zajímají dojmy a pocity ostatních, třebaže si pokaždé říkám, jestlipak to někdo vidí jako já??? Pokud se mi film opravdu líbí, hledám doplňující informace o jeho vzniku a prožívám okamžiky překvapení, zejména dovídám-li se, že tá krásná herečka je stále svobodná! 🙂

Film, který vám nyní představím, lehce seženete na každém médiu, ať už klasické VHS nebo DVD či na nějakém CD v DivXu – což byl zrovna můj případ… I když mám poměrně velký monitor s příjemným rozlišením, velice lituji, že jsem film neviděl v kině! Amelie z Montmartru se totiž v kině vidět musí! Jsou to citlivé a jemné záběry plné kouzelných barev a vůní, ve kterých se přímo rozplývá ještě citlivější a jemnější příběh, doplněný vtipnými situacemi netradičního francouzského humoru. Není to ale obyčejná komedie, kde se od začátku do konce jen smějete a to je vše… Film je krásný především ve své zvláštnosti a neobyčejnosti, stejně jako je zvláštní a neobyčejná hlavní postava – Amelie.

amelie02Mladá dívka s nepříliš šťastným dětstvím, ale příliš netradičním přístupem k životu provádí tolik věcí, aby byl svět, alespoň ten kolem ní, šťastnější a veselejší! Je tak vynalézavá a šikovná, že se jí to opravdu daří… V malém francouzském městečku je proto rušno. Jakmile proniknete do jeho zdánlivě všedního života a zjistíte, že rozvíjením pozorného a laskavého vnímání se všednost vytrácí, pochopíte rovněž komplikovanost, ale zároveň jednoduchost mnoha neskutečných skutečností, které Vás nejen pobaví, ale někdy i nečekaně dojmou… Slzy Vám sice proudem nepotečou, ale budete se nacházet v jakýchsi přirozených pocitech porozumění a vnitřního klidu. Tak tomu bylo alespoň u mne…

Amelie z Montmartru nám ukazuje jiný a přeci stejný rozměr života každého z nás. Rozměr, ve kterém je důležitá fantazie a představivost, schopnost přenést se přes běžné starosti a trápení s úsměvem na rtech a široce otevřeným srdcem. Jako bychom byli v nějakém zapadlém koutku naší duše či mysli stále dětmi, kteří si chtějí se vším hrát a dovádět a díky tomu se stávají mnohem zranitelnější než dospělí… Amelie výstižně a přitom nenápadně ukazuje, že realita je pouze taková, jakou si ji sami uděláme, ale protože chybovat je lidské a my někdy děláme spoustu volovin, zdá se nám realita krutá… Někdy. Hlavně ono někdy nesmí být pořád… Naše půvabná a roztomilá francouzská slečna takovým zatrpklým nešťastníkům vstoupí šalamounsky do života, aby jim ukázala, že to všechno je úplně, ale úplně jinak…

Tento film se dá pochopit různě a já uvádím jen svůj způsob, který se možná od Vašeho bude lišit, což je samozřejmě v pořádku. Ze začátku jsem nevěděl, co si o tom mám vlastně myslet?! Upřímně řečeno, prvních několik minut se tváří dost psychedelicky a také sled událostí je na hranici absurdity, vážnosti i legrace… Některé souvislosti jakoby spolu ani nesouvisely a to jen proto, aby Vás pak ve finále mohly překvapit… Konkrétní děj filmu úmyslně neuvádím, protože v tuto chvíli není důležitý – je spíše formou, kterou Vám tvůrci chtějí sdělit, že nic nemusí být tak černé, jak se může zdát… Koneckonců, Amelii z Montmartru bych doporučil jako lék proti depresím a špatné náladě opravdu každému! Ale ať už ve filmu najdete hlubší smysl či význam nebo se zkrátka jenom pobavíte, věřím, že budete spokojeni a že se k němu jednou rádi vrátíte..

V loňském roce byl film oceněn Křišťálovým glóbem na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Je čtvrtým celovečerním snímkem režiséra Jeana – Pierra Jueneta, který je u nás známý především celovečerním filmem Delikatesy z roku 1991, jež jste mohli vidět jak v kině, tak v televizi. Jeho Město ztracených dětí z roku 1995, bylo oceněno Zvláštní cenou poroty v Cannes a mohli jste jej shlédnout na přehlídce francouzských filmů v kině Lucerna v roce 1996. Film vznikl v roce 2000 v Německo-Francouzské koprodukci.

amelie-csfd

The following two tabs change content below.
Michal cOsmOs

Michal cOsmOs

Narodil se v červnu 1980 ve Středních Čechách. V dubnu léta páně 1999 napraskl mouchu novinami o monitor a díky tomu se rozhodl pojmenovat vznikající internetový projekt tímto zvláštním slovním spojením. Má rád především hudbu (provozuje hru na klavír), film a je také vášnivým "hobby střelcem".
Michal cOsmOs

Poslední od: Michal cOsmOs (všechny)

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na