AJGOR – auta, drony a letadla

Současné děti to mají určitě jednodušší, oproti rodičům, alespoň co se týče výběru hraček. Od kterého věku byste doporučil dítěti např. prvního drona?

Kvadrokoptéru, která umí „stát“ na pozici a čekat na vaše příkazy, už zvládne ovládat i můj šestiletý syn a dokázala by to i moje dcera. Když to dítěti vysvětlíte, je to hrozně jednoduché a není žádný problém. Problém ale je, nechat to dítě řídit, protože např. model DJI Phantom už by, kromě havarování, mohl také někoho zranit. Pro děti se dnes nechá pořídit malý plastový „droník“, který váží 150 g a mohou si vyzkoušet, jak jim to půjde. Tohle sice nikoho nezraní, ale zase to neumí ty krásné funkce, že to vydrží na pozici apod. a dítě to musí aktivně řídit. Takže něco za něco.

Dá se takový „malý droník“ použít třeba v místnosti?

Určitě. Dá se koupit dron, který schováte i do dlaně. Doba letu je sice jen 4 – 5 minutek, ale když to přeženu, zalétáte si s tím i na toaletě, jak je to malý! Vždycky je však lepší jít ven, na volné prostranství a tam se tomu věnovat. Ačkoliv dneska už se legislativa ohledně možností – kde létat – velmi přitvrzuje a legálně už můžete vzlétnout tak akorát na louce nebo na poli. Proti tomu osobně nic nemám, protože jsem z devadesáti procent vždycky létal a dělal testy právě tam. A co se týká věku, kdy už dítě může pochopit, co s těmi páčkami dělat, tak bych řekl, že od osmi let a výše je to ideální.

Dostali jsme se tedy k tomu, jak se vlastně taková „věc“ ovládá? Přestože to může vypadat jednoduše, ovládání jakéhokoliv modelu asi žádná sranda  není. Co je tedy obtížnější “řídit”? Auto nebo kvadrokoptéru?

Já bych řekl, že, z mého dnešního pohledu, je složitější dron. Ale jen v případě, že nemáte ten typ, který sám dokáže stát na místě, tzn. neulehčuje vám to řízení. Pokud si koupíte hračku, kde musíte aktivně pracovat s plynem, tak jakmile se vám to otočí o 180 stupňů, nastává zrcadlový efekt, kdy pravá není pravá a levá není levá, takže musíte reagovat zrcadlově. Do toho je velmi snadné se zamotat a spolehlivě někde spadnout. Třeba do trávy, když to děláte bezpečně. U auta je zase jistější, že je to pouze ve 2D prostoru, na zemi…

A že to vždycky najdete…

Ano, nikam vám to neuletí. Ale i tady musíte počítat s tím, že auto jede proti vám a že se nějak otáčí. Přesto si myslím, že jsou auta na naučení jednodušší. Když jsem se já učil na závody, tak mi právě drony přišly složitější.

Ano, vy se také účastníte soutěžních klání a závodů, ze kterých jsme mohli na Vašem kanálu vidět občas nějakou tu pěknou reportáž. Jak náročný je tento koníček a co to vlastně obnáší?

Když to vezmu ze svého pohledu, tak jsem si nejprve koupil model, abych si zajezdil někde u Globusu s kamarády. Člověk se učí jezdit a zdokonaluje se. Později to už umíte na takové úrovni, že vám nestačí jen jezdit pro zábavu s kamarády a chcete poměřit síly s někým dalším. Proto zavítáte na závody, nejdříve jako divák a vidíte, že tam jede deset aut zároveň, že každý to auto vede jiným způsobem, předjíždí se tam, jsou tam i havárie… Pak se rozhodnete do toho vstoupit také.

Existují různé kategorie, které jsou i pro začátečníky – jezdí se pomalu, jsou tam zejména plastové, levnější podvozky. Pokud se zlepšujete, měli byste přestoupit do vyšší kategorie, kde už se uplatníte více a zároveň nebudete demotivovat méně zkušené začátečníky. Byla bohužel i doba, kdy se závodníci nechtěli příliš dělit o zkušenosti a informace, nebyla ochota prozradit s jakou výbavou kdo jezdí. Dnes už je to naštěstí jinak, ale ty začátky byly obtížné. A co se týká přípravy, tak přes týden to chce často jezdit, abyste se zdokonaloval a pak se na sobotu, někdy i na celý víkend, seberete a jedete na závody. To vás stojí samozřejmě startovné, obutí, jízdu na místo konání, pokud to není přímo v Brně, takže ono to ani finančně není zase až tak levné.

Ale zase také záleží na tom, jakou kategorii jezdíte a co si dáte za cíl. Pokud chcete jezdit špičku a být na stupni vítězů, jak jsem to kdysi dělával já, tak musíte neustále kupovat nové pneumatiky, baterie, aby měly nejvyšší napětí, udržovat podvozek v takovém stavu, abyste udržel s těmi na prvních místech tempo. To vás ale může i finančně položit, pokud tomu neodpovídají vaše příjmy nebo nekradete, jak se říká. Od určité chvíle jsem musel udělat stop stav i já, když jsem do toho dával neuvěřitelné peníze…

Počkejte, abychom si to ujasnili… Když to někdo myslí takhle vážně, v jakých částkách se budeme pohybovat?

Dobře, tak si uděláme takový srovnávací příklad: řekneme si extrém – kolik se za to dá utratit a potom jiný extrém – za kolik se dá jezdit. Samozřejmě ceny těch profesionálních karbonových podvozků se většinou drží, ale já se podívám do roků 2012 – 2016.

Takový podvozek vás vyšel na nějakých 10 až 12 tisíc, někdy i více. K tomu ale potřebujete ještě karoserii, za kterou dáte zhruba 500,- Kč. Potom musíte mít ještě nabíječku a protože chcete tu nejlepší, která perfektně nabíjí, může vás vyjít až na 4000,- Kč. K tomu dále odpovídající baterka za cca 2000,- Kč. Jenomže na závod potřebujete baterky alespoň tři až čtyři. Pokud si na tohle všechno chcete navíc pořídit značkovou tašku, aby se výbava dala přenášet, připočítejte si další 3000,- Kč. A takhle nějak se vám to nastřádá, takže třeba startovní čára je někde na 25 000,- Kč. A to bych ještě mohl zmínit novou sadu pneumatik před závodem, nějaké to občerstvení a cestovné – tady vás může závodní víkend stát klidně 1500,- Kč, 2000,- Kč nebo i více.

Na druhou stranu si vezměte, že si koupíte slušně jezdící podvozek, který je sice plastový, ale má dobré komponenty… Koupíte to už s vysílačkou, baterkou, nabíječkou a v podstatě dáte jen čtyři tužkové baterky do vysílače a jezdíte. Tohle vás může stát třeba jen 3000,- Kč. S tím se však nedá útočit na přední příčky, ale jezdit pouze pro zábavu, která vám alespoň napoví, jestli vás to bude dále bavit a vložíte do toho postupně více.

Vrátíme se teď k létáním s drony, protože této aktivitě jsem, svého času, také propadl. Drobné kolize či havárie nejsou nic výjimečného, ale povedl se Vám už nějaký fatální či husarský kousek?

Aktivně létám od roku 2013. Od té doby jsem létal a také testoval a můžu říci, že nehody jsem samozřejmě měl, ale byly spíše úsměvné nebo to bylo vinou selhání techniky. Proto byly všechny mé testy na opuštěných prostranstvích, kdyby náhodou došlo k havárii stroje, tak abych udělal škodu sobě, ale nikomu jinému. Takže vyloženě, abych se bil do hlavy, že jsem zničil drona vlastní chybou, to si myslím, že se nestalo.

Ale samozřejmě, když testujete drony, tak zkoušíte i hranice jejich možností. A pak se může stát, že např. odejde fáze na motoru, což u kvadrokoptéry znamená, že okamžitě padá k zemi jako šutr. Často je i mým úkolem vyzkoušet, jaký vítr stroj dokáže zvládnout, jak rychle poletí, než se něco stane.

Jedna z nejúsměvnějších nehod se stala ve chvíli, kdy jsem zkoušel FPV létání, tzn. nasadíte si brýle vidíte to, co dron pomocí kamer. Užíval jsem si létání – těsně nad korunami stromů a zapomněl jsem, že je celkem silný vítr, který mi nad jednou břízou foukl do cesty větev. Ta mi zachytila drona, který zůstal uvězněný nahoře v koruně. Na strom se vylézt nedalo, tedy alespoň já bych to nedokázal a dron visel! A tak začala půldenní záchranná akce, kdy jsme do toho místa házeli nejrůznější předměty: tyčky, klacky, kamínky…

Nakonec se do akce zapojil také můj nejlepší kamarád Honza Hradil, který se mnou létal a za pomoci dalšího drona – Phantoma – a špagátů jsme se snažili s větví tak dlouho lomcovat, dokud havarovaný dron nepustila! Tehdy tomu přihlížela strašná spousta lidí, protože každý, kdo šel okolo, tak se zastavil a pozoroval. Nakonec to dopadlo dobře. I když spadl z patnáctimetrové výšky, nic se mu nestalo a pokračovali jsme dál. Všechny nehody tedy byly úsměvné a do žádného většího problému jsem se, naštěstí, nedostal.

Kdyby bylo poškození vážnější, asi by to pro vás také nemusel být velký problém, protože si, v případě technických problémů, umíte poradit. Videa s opravami či jejich popisováním, jsou nejen velmi zajímavá, ale také ukazují, že ne každý by se do něčeho podobného měl pouštět. Jak jste se k opravování, které provádíte i na zakázku, vlastně dostal?

K tomu vás zkrátka donutí situace a okolnosti. Můj další skvělý kamarád Antonín Šnajdr mi poprvé ukázal, jak vypadá dron Phantom uvnitř. Bylo to v době mé první kolize, kdy se dron ztratil a museli jsme ho hledat. Nebyl už v záruce a za opravu ve značkovém servisu bych se nedoplatil, to je poměrně drahá záležitost. Takže se nakoupily díly, které se daly běžně u dovozce sehnat a Tonda mi ukázal, jak to vlastně v takovém dronu vypadá. Díky němu jsem zjistil, že to sice je složitý, ale že se to dá zvládnout. A takhle jsem si vlastně začal stroje opravovat sám.

Zároveň jsem z toho dělal dokumentaci, protože jsem si říkal, že to může někomu pomoci a často také pomohlo. Jenže pak se našlo lidé, kteří jsou na tom technicky hůř než já a byť to z mého pohledu už vypadá jednoduše – vyměnit díl za díl – pro ně je to problém, se kterým se na mě obrátili. Nemám tedy vybavení jako třeba jiný kolega, který je schopen opravit i základní nebo řídící desku. Ale to je člověk se znalostmi z elektrotechniky, které já nemám. Rozumí tištěným obvodům a má patřičné vybavení, tzn. mikropájky, měřáky napětí apod.

Drahý není patrně jenom servis, ale také všechny ty stroje, se kterými si pak hrajeme a létáme nebo jezdíme… Jaká byla nejdražší “hračka” kterou jste měl někdy v ruce?

To bylo ještě v době, kdy jsem jezdil a testoval RC modely aut. Z vlastních peněz bych si to nikdy nemohl dovolit, ale v roce 2012 proběhla akce Sprint a tenkrát se v mých rukách, díky sponzorům, objevilo nejrychlejší sériově vyráběné auto na dálkové ovládání, v měřítku 1:7. Byl to Traxxas XO-1, které jelo až 170 km/h, zrychlení z nuly na sto mělo nějaké 2,5 vteřiny! Tohle auto jsem na Masarykově okruhu zkrotil a v cílové rovince testoval proti Porsche 911, šestistovce a tisícovce mašině Suzuki. Byla z toho obrovská show. A tenkrát, když v tom roce 2012 to auto vyšlo, tak stálo 30 tisíc korun!

Na Vašem kanále jsou také videa s FPV létáním. Jaký je to pocit, vidět “očima” drona?

Pokud létáte FPV s brýlemi, tak by vedle vás měl být ještě druhý člověk, který vizuálně sleduje dron, aby byl neustále pod dozorem. Když jsem někde na louce, kde široko daleko nikdo není, tak to neřeším. Ale mělo by to tak být. Máte-li brýle a nevidíte své okolí, tak se s vámi začne točit svět. Ale když si na to zvyknete a začnete to mít pod kontrolou, tak se mi řada věcí zvládá lépe, než když letím „na vizuál“. Člověk vlastně vidí pohledem pilota a dokáže lépe a mnohem rychleji reagovat na náhlé změny. Když letím např. s letadlem v prudkém větru, tak s brýlemi vím, že ho vždycky bezpečně dostanu na zem, protože reaguji rychleji na jeho chování. Jsou však lidé, kteří se to třeba nikdy nenaučí, ale já jsem trpělivý člověk a když se pro něco nadchnu, během krátké chvilky se to taky naučím.

Byl to tedy příjemný pocit? Pilotovat tímhle způsobem?

Byl, určitě ano. Ale nemohu u toho stát jako např. u FPV řízení auta. U letadla, které teď létám, musím sedět, protože vždycky cítím, jak se to se mnou točí – hlavně, když dělám akrobacii!

Velmi děkuji za rozhovor a přeji Vám mnoho úspěchů a radosti ve všech Vašich činnostech! Ať se daří!

Děkuji za pozvání. 

Zdroj: vlastní Foto: Igor Vlahovič

The following two tabs change content below.
Michal cOsmOs

Michal cOsmOs

Narodil se v červnu 1980 ve Středních Čechách. V dubnu léta páně 1999 napraskl mouchu novinami o monitor a díky tomu se rozhodl pojmenovat vznikající internetový projekt tímto zvláštním slovním spojením. Má rád především hudbu (provozuje hru na klavír), film a je také vášnivým "hobby střelcem".
Michal cOsmOs

Poslední od: Michal cOsmOs (všechny)

Pages: 1 2

Nejsi přihlášen/a pro vložení komentáře!
  Sledovat diskuzi  
Upozornit na